DMD č. 5. pro 5. 4. 2022. Téma: Čtyři strofy katastrofy

VÍTR
Když se rozmáchne, auta a domy vypadají jako hračky, které rozdupe zlostné a umanuté dítě. S ničím se nepáře a stromy se pak podobají rozsypaným párátkům.

OHEŇ
Čarokrásné, fascinující fluidum. Sálající jako láska, ničící jako nenávist. Co olízne, mění ve vrstvu popela.

MRÁZ
Umělec co žongluje s rozmanitostí vloček. Dokonalý, ale krutý mumifikátor. Spolehlivě konzervuje všechno živé.

VODA
Nechce zůstat pozadu v sourozeneckém zápolení. S děsivou silou spláchne vše, co jí stojí v cestě. Prý záslužný čin - snaha o důkladnou očistu Země. Ženský rod se v ní prostě nezapře.

Čtyři mocní a lidé končí v jejich objetí jako oběti.

Večerní ticho a pokoj v šeru,
hlava zadumaná, svět řítící se do prů...u.
Jedno rozhodnutí, jeden povel shora,
jen moře slz, žádná metafora.

Jídla plný stůl
a přátel čtyři kopy,
nikde ani náznak
nevyhnutelné katastrofy.

Teď chce kopat kolem sebe
a křičet z plných plic:
Zbabělci, vylezte, ukažte se!
A seznal, že z dávných spojenectví
nezbylo už nic.

Marně škemrá,
svět otočil se zády,
peníze jsou v luftě,
už nemá kamarády.
Rozdával fakt štědře,
vodka pro každého,
teď zírá tupě do prázdna
a všude kolem šero.
Falešná přátelství,
na tom svět nestojí,
měl obdiv, měl lásku,
přišel o obojí.

Pod drobnou ručkou rozhraní srůstá, jizvy mizí.
Gonny mi ukáže čtyři prsty. Zatajím dech. Nemám dar Vyhledavače, ale věřím mu. Jestli má to dítě čtvrtý stupeň nadání… Vydechnu.
„Beru ji, ty vem psa. Není čas.“
Přikývnu.
To nám chybělo.
Ta holka je maják. Vábí nestvůry jak světlo můry.
Nechat ji tu nemůžeme.
„Přivoláme Lučištníka,“ křikne Gonny.
Kývnu. Lučištník, jeden z Prvních, dokáže její záření eliminovat.
„Doleva,“ ukážu. „Zprava jdou císařští.“
„Vlevo jsou Švédi,“ sykne Gonny.
Nůžky kolem nás se svírají. Zdrželi jsme se, neprosmykli se ze sevření vojsk včas.
Nedaleko zazní dva výstřely, výzva k boji.
„Zpátky!“
Otáčíme koně.
Pozdě.

Zákazník: „Mám nainstalovaný Windows Vista.“
Hotline: „OK.“
Zákazník: „Počítač mi nefunguje.“
Hotline: „Ano, to jste už říkal...“

...

Leží tři krabice softwaru na smetišti.
„Proč jsi tu?“
„Neběžel jsem pod Windows 98, a vy?“
„Já jsem padal pod Windows 98.“
„Já jsem Windows 98...“

...

"Haló, hotline, nejde mi vložit do mechaniky třetí instalační disketa."
Technik po delším přemýšlení:
"Poslyšte, vyndal jste vůbec tu druhou?"
"Ne, a to mi připomíná, ta už tam šla taky nějak špatně."

...

Pustím si Nortona a koukám, vlevo disk C, vpravo disk C, říkám si: Kurva, k čemu jsou mi dva disky C? Tak jsem jeden zformátoval.

Evžen ztuhne mezi sloupky otevřené branky, všechny chlupy zježené.
„U Želmíra, co je tohle za svinčík?“
Zdivočelá magie vrčí jak vzteklá šelma, hotova drápat, drásat, hryzat.
Aleš nervózně polkne.
Hnědé liščí oči jiskří hněvem:
„Za prvé: Když kupuju barák, tak si zjistím co? Co byl zač ten, kdo tam bydlel dřív!
Za druhé: Když nevím, kam lezu, dávám si co? Bacha! Nehamstám jak slon!
Za třetí: Prozkoumat ukotvená kouzla, než všechno rozhrabu, je co? Zásadní!
Za čtvrté: Když to neumím, tak co? Požádám někoho, kdo to umí, než nadělám katastrofální bordel!“
“Ehm…“ Martin nenápadně couvá. „Kdyby něco, budu u sebe…“

Sám víš, Jupitere, že jsem je varoval. Poprvé už před sedmnácti lety. Můj hněv tehdy jako blesk z čistého nebe poničil polovinu města. Ale lidé zůstali hluší.

Před dvěma týdny znovu, na mé přání Iris vysušila všechny studny, ale lidé nic. Zůstali hluší a slepí.

A sám vidíš, co se děje teď. Už celý den a noc nechávám průchod svému hněvu a zasypávám celé město popelem. Někteří začali brát nohy na ramena, ale pořád zbývá dost těch, kteří jsou nejen hluší a slepí, ale také hloupí.

Žádné další varování už nebude, teď udeříme s Iris společně, a rozžhavíme samotnou oblohu.

„Utečeme na jih,“ bručí Čurda, „tady se nedá žít! V zimě zima, tu nesnáším, v létě vedro, jakbysmet, no a na jaře a podzim pořád jen fouká… Český rok jsou zkrátka čtyři strofy katastrofy!“
„Dole je parno furt!“ šklíbí se Líba.
„Nahoře mrzne,“ neuklidní Lidka.
„Hele, holky,“ čílí se Čurda, „nechte si své rozumy!“
„Máme to tu,“ nedá je David, „aspoň pestré.“

Ledy tály, leviatan protáhl hřbet, měsíc změnil dráhu a příboj udeřil. Než se vykolébali ze sklepa, spláchly slané vody většinu Evropy.

„Se nějak chvěje země, ne?“ škytá Čurda.
„Jsi přebral, bráško,“ podpírá ho Líba.
„Kdybychom aspoň měli moře!“

Staré časy. Pořádný asteroid jednou za tisíc let.

Jakpak si myslíte, že vznikla měsíční "moře?"

Proč je asi na Marsu kráter přes půlku planety?

A to nás šutrů bylo pět, ale pátá se moc tulila a dostala kopačky. To byl fofr, že jste ji ještě ani nestihli pojmenovat.

Theia se tulila taky. Až moc. Země po ní zdědila Měsíc a ten impaktní kráter, co už ho pěkně přerovnala desková tektonika, dnes je v něm voda a říkáte mu Tichý oceán.

Ani mi nepřipomínejte Pátého, protože bych se nevešel do počtu strof.
Kdepak dneska, dneska už jsem já vesmír docela nudný.

Zachránil dívku, jak rytíř ji ctil.
Po nocích o ní pak zoufale snil.

Nemohl dostat z mysli vzpomínku na tu dívku. Stále cítil, jak se mu chvěla v náručí...

Na kůži stále cítí dotek jeho dlaní.
Touží, ač ví, že nebude jeho paní.

Jeho úsměvy pro ni byly pohlazením i políčkem. Každý mu vracela...

Touha je spaluje, vyjdou jí vstříc.
Má jeden druhého a chtějí víc.

Neudržel se a políbil ji. A ona polibek opětovala...

Bylo to vášnivé milostné vzplanutí.
A cosi vzniklo z tohoto splynutí.

Když nepřišly její dny, věděla, co to znamená. Mohla utéct. Ale nedokázala mu lhát.