Kroniky železného druida

„Víš, proč tě tolik miluju?“ Začla do sluchátka naši kódovou větou.
Potřebuju alibi.
A má skvělá žačka mi je teď nadiktuje.
Zpropadený bakchantky.
„… že jsi včera u mně vydržel bez keců celou sérii Downtown Abbey.“
„Stálo to za to, zlato, v noci jsi mě zřídila, že se budu celý dnešek sbírat.“
Věděl jsem, že se teď Granuaile červená.
Vlastně jsem nelhal. Skutečně jsem měl po akci s bakchantkami, hm, dámskou návštěvu. A ta mě zřídila násobně víc. Když si vás vybere Morrígan… řekněme, že jen své nesmrtelnosti vděčím za to, že po nocích s ní je „na umření“ jenom alegorie.

… až nebylo slyšet vlastního slova.
V kotli pod pódiem to vřelo, drinky tekly proudem a postupující večer byl ztěžklý příjemnou nejistotou o tom, s kým, jak a kde tahle párty skončí.

… až nebylo slyšet zvuk rozrážených dveří.
Hladová tlupa bakchantek z Vegas vtrhla do nočního klubu a začala rozsévat smrt a zkázu, když se vrhala na banket, kterým pro ně bylo osazenstvo klubu.

… až skoro nebylo slyšet výstřely.
Ochranka klubu marně pálila po krmících se bestiích. Střely se odrážely od jejich těl a působily další zkázu mezi bezbrannými tanečníky.

… a už nebylo slyšet tlukot vlastního srdce.
Pak jsem dorazil já.