Severance

Chodba je černá a nekonečně roztažená do všech stran. Ale pak se na druhém konci – pokud ona je na jednom, musí to být ten druhý – kde vůbec jsem? kdo jsem? – otevřou dveře.

Jsem slečna Casey. Tichá a poslušná. Neviditelná. Naučí se počítat každou hodinu, kdy je. Nepřemýšlet, kým je, když vstoupí do výtahu.

Někdo ji líbá – poprvé, co ji někdo líbá – ale jenom chvíli. Je celý od krve. Rozběhnou se chodbami, tou černou, všemi těmi bílými. Rozezvučí se alarm, Mark S ji drží, utíkají spolu, zaplavení rudými světly. A pak je konec.

107 hodin života si nezaslouží slavná poslední slova.

Helly se narodila na dlouhém mnohoúhelném stole v nepopsatelné zasedačce bez oken. Z ničeho něco. Všechno nejlepší ke vzniknutinám, Helly, jako by neobratně říkal hlas z reproduktoru na stolní desce.
Stejně jako jiní právě narození neznala své příjmení, darem jí bohové korporátu svěřili jen iniciálu. Neměla rodiče, neměla domov, domácí mazlíčky, přátele, milence, koníčky, oblíbenou hudbu. Byla sama způsobem, jakým nebyl sám nikdo před ní. Cítila prázdnotu tak plnou, že ji přiváděla k pláči.
Úzkost v ní křičela, že musí pryč. Musí zmizet, musí se osvobodit od toho zlomyslného boha, co jí dal vzniknout právě v tomhle chladném geometrickém světě.