DMD č. 11 pro 11. 4. 2024. Téma: Na pěst

Hospoda byla v podvečer plná. Když ti ranaři vešli, všichni hosté zmlkli. Chlapi se postavili před Tota a začali provokovat. Ten vyklouzl zpoza stolu a klidně odpověděl.
„Neznám vás. Nestojím o při. Dejte si pivo...
„Však nás poznáš, až si budeš sbírat zuby z podlahy,“ ušklíbl se ten větší.
Toto se pousmál a stoupl si.
„Jsem kovář. Nechcete se prát. Dejte si pivo…“
Zaťali pěsti a zaútočili. Úspěšně!
Zdálo se však, že jeden na druhého.
Toto se ani nezadýchal. Překročil sténající borce.
„Říkal jsem, abyste si dali pivo…“ poznamenal.
Spolu s hostinským je vyhodili do škarpy za domem.
Hospoda ožila.

Šéf se rozložil ve dveřích: „A co jste dělali včera večer?“
Začla Monika: „Von mě tak vytočil, že jsem se musela jít zklidnit do baru.“
Lukáš to hned komentoval: „Když ona do baru, tak já do hospody, co taky.“
Další to ze sebe začal sypat vykulenej malej Tonda: „Já jsem byl za kačenkama, se strejdou,“ a kýval hlavou směrem k Alešovi.

„To je na ránu pěstí,“ tiše bručel Ferda k Rudovi. „Vždyť jsou všichni podezřelí! Ti přece nesmí vědět, co vypovídali ostatní!“
Koukal jsem, jak Ruda rezignovaně krčí rameny, a říkal si, že s novým šéfem je zaděláno na průšvih.

Zahrozil a pak se ubrečený otočil a utíkal domů.
Ne, nebyl oblíbený.
Kluci si z něj dělali srandu, že je prrrťa, malej a neduživej.
Všichni byli o hlavu větší, všichni rychle běhali, všichni to uměli s mičudou i s holkama, jen on byl - malej.
A pak šel čas.
Dospěli, měli práci, měli rodiny.
A najednou v hospodě: "Kluci, není to prrrťa? Ty vo*e, kdo by to do něj..."
Banda pivních tatíků kouká na televizi nad pultem, kde rozhodčí zvedá nad hlavu ruku vítěze.
Dostal ho jednou ranou pěsti. KO.
Malý prrrťa, který se vzepřel a bojoval.
Za sebe.
Dokázal to.

"Na pěst od srdce Treville! To je sakra blízko!" kardinál bubnoval prsty o koš svého kordu a snažil se potlačit nervozitu. Neúspěšně.
"I váš OSOBNÍ doktor říkal, že budu v pořádku!" oponoval zraněný kapitán, "A ten ví co říká, ne?"
"Ano. Stejně to byla potěšilost."
"Možná, ale dostala vás z Paříže sem."
"Sem mě přivedly záležitosti války a to jak to Bassompierre vede..."
"Juscac říkal něco jiného..."
"Co?"chtěl vědět kardinál. Pak ale zahlédl ten výraz. Treville se usmíval.
"Třeba, že jste klel tak, že by se i pirát červenal."
"Tak moc ne."
"Vážně?"
"Král by byl smutný..."
"Tak král..."

Vítáme Vás u třetího dne každoroční soutěže Na Pěst, jediného souboje, kde je počet rukou vždy stejný, jako počet soutěžících. Ukončete, prosím, veškeré sázky.
Po včerejší překvapivé diskvalifikaci našeho šampiona pro nepovolené využití motorové pily nás dnes čekají tři zápasy. V prvním kole nás čeká Alchymista - nohu si výjimečně mohl ponechat - proti Královrahovi.
V druhém kole pak máme dámskou jízdu - Soví dáma proti Imperátorce. A žádné podvody, prosím. Ano, mluvím na jednu z Vás. Žádná kouzla, ano?
A třetí - muž z minulosti proti…
(Povzdech)
Mohly by se zástupci Předaleké Galaxie konečně dohodnout, kdo bude soutěžit? Otec, syn, a nebo klon?

Občas vám při pohledu na tu kudrnatou postavičku probleskne hlavou vzpomínka na malé miminko, které se vás nechtělo pustit, o které jste se strachovali, které jste s láskou a trpělivostí desetkrát denně přebalovali, připravovali mu co nejrozmanitější pokrmy, hladili ho, hráli si s ním, nosili ho v šátku na úřady i na záchod. Rozněžníte se u toho, až vám slza ukápne, a máte hroznou chuť ho obejmout a je vám tak líto, že už o to nestojí každé dvě minuty, ale sotva jednou denně.

A pak to vaše miminečko vylije na gauč a podlahu plechovku lazury, protože asi proč ne.

1890, Whitechapel
Alfred Hillinghead zaťal pěsti a sevřel rty, když mu nadřízený sděloval, že případ je uzavřen. Ani nevěděl proč zamířil do Longharvest lane a praštil vztekle do zdi.

1941, Londýn
Charles Whiteman skřípal zuby v tom nejfalešnějším úsměvu, když musel spolupracovat s Farrellem. Nejraději by ho v hospodě vzal korbelem po hlavě.

2023, Londýn
Shahara Hasan ustála už několikátou urážku, kterou k ní směřovali ultranacionalisté. Odříkávala tichou modlitbu, aby měla sílu zůstat důstojná a nerozbít jim hubu.

2053, Nový Londýn
Iris Maplewood zjistila, že Gabriel Defoe jí frnknul přímo pod nosem.
"Do hajzlu," zařvala a rozrazila pěstí aspoň dveře.

,,Jdeš tedy se mnou?" domáhal jsem se odpovědi.
,,Asi ne...je to riskantní, Píšto!" odvětila
,,Ježkovy oči, ale my musíme riskovat Frýdo, jinak by jsme neměli nic, chápeš?"
,,Chápu...jen nechci skončit jako náš děda."
,,Byl nahluchlý, ale my nejsme. My uslyšíme i trávu růst."
,,Řekla jsem svoje, zůstanu tu. Dnes se na to necítím, promiň." upištěná utekla do své komůrky.
,,Tak, Píšťo, je to na vlastní pěst." Rozběhl jsem se, adrenalin se mi hnal tělem.
Ďábelské zařízení, tohle zabilo plno mých známých. Opatrně jsme se nahnul, pro sýr na jedné z nich. Držel jsem jej. Sklapla. Sladká sýrová výhra.

Jousef si omotal hlavu polštářem. Nepomáhalo to. “Tak hezky ten večer začal, i pokračoval, a teď toto!”
“Ale vždyť to není tak strašný,” utěšovala ho Jindřiška.
“To si myslíš ty!”
“Tak zavřu okno.”
Vykoukl z polštáře. “Lepší to je, ale jen o trošku!”
“Mně se to docela líbí,” trvala na svém.
“Copak to neslyšíš? Vždyť je to jak když jede hrbatej po schodech a brzdí rohlíkem!”
“Cože?” vyvalila oči.
“No falešný jak pětník! Ten chlap v tom karaoke! Je na pěst! Ani jeden tón nedá správně! Proč musíme mít pokoj zrovna nad barem! Já mám absolutní sluch! Já tady umřu!”

V úterý nic nedořešili, protože Sovátko muselo se slovy, a když se nazítří vrátilo, bylo hůř.
Myšák se sklesle opíral o vejce Benediktýna, vousky zplihlé, oči kalné.
„Grace?“ špitlo Sovátko.
„Napsala drabble,“ vzlykl Myšák. „O kočce!“
Sovátko spolklo připomínku, že na kočičí zlato se rozhodně píše lépe drabble o kočce než o psech, a nakonec kam asi jít s kočkou, když potřebuje ostříhat.
„To je prostě,“ pokračoval Myšák, „na…“
„Na pěst?“ navrhlo rychle Sovátko.
„Na mašli,“ odsekl Myšák. „Ty žádné pěsti nemáš, Sovátko! A já nejspíš taky ne, protože jsem víš co?! FEJKOVÁ SOVA!!!“
Pěsti samozřejmě měl. Maličké, ale zaťaté.