DMD č. 11 pro 11. 4. 2024. Téma: Na pěst

Huňáč přemýšlel. Z toho pazourkového valounu, co Kopčem s Žabkou našli, bude tolik věcí. Ale musí to promyslet. Zbrklostí zkazit takovou vzácnost by byla škoda.

Po hladkém povrchu se táhlo několik prasklin. Vzpomněl si, co mu kdysi říkal starý Šedý vlk.

Pazourek do ohně - pazourek do vody.

Huňáč se ostrým parohem opřel do prasklin. Valoun se rozlomil na větší a menší kus a několik úlomků. Pečlivě je rozdělil.

"To nůž," ukázal na menší kus.

"To škrabadla a šípy," ukázal na úlomky.

"To Mamutíka," vzal do ruky největší kus. Velikost byla přímo pro náčelníka. Jako klín mu padne přímo do ruky.

Liška nápomocně řeší případ pouliční rvačky. Předběžný závěr je „jeden idiot větší než druhý“. Který alespoň částečně inteligentní člověk by si začal s Vranem?
Řešit to musí ona, protože její kolegové jsou zaměstnaní, a který alespoň částečně inteligentní člověk by si začal s Vranem?
Ano, je to monotónní.
Tak, zajistit oba podezřelé... jeden se sotva hýbe, druhého uplatí jídlem... zajistit jejich zbraně...
Na stole se hromadí slušná sbírka tupých předmětů. Pro jistotu je oba ještě prošacuje.
Aha!
„Vrane, řekla jsem vyndat z kapes VŠECHNY zbraně. Co ten boxer?“
„Boxer je pes.“
„To taky. Jak teda říkáš tomuhle?“
„No přece vozdoba.“

Procházela podzemím, aniž by cokoli vnímala. Mihotavý plamen lucerny stejně do temných zákoutí nedosáhl. Raději si nepředstavovala, co všechno v nich může být. Tady nic žít nemůže, přesvědčovala se. Není tu světlo, voda ani jídlo. Nic. Prostě nic a nikdo…
Tak kdo tě volá?
Potřásla hlavou, aby zahnala ten pochybovačný (a jak dobře tušila i rozumný) vnitřní hlas, který ji celou dobu nabádal k návratu. Věděla, že nesmí podlehnout. Nesmí zastavit, ani na minutku, ani na okamžik. Pochyby by zvítězily a ona by vzala nohy na ramena.
Pak v dálce zahlédla slabý svit.
Těžké okované dřevo.
Dveře.
Na pěst pootevřené.

Harry, Ron a Hermiona se rozhodli opět špehovat profesora Snapea, i když riskovali další trest. Naštěstí měl Harry s sebou neviditelný plášť, takže mohli sledovat Snapea zblízka. Snape vyšel po pohyblivých schodech do druhého patra, prošel místnost s tříhlavým psem Chloupkem, který mu výjimečně nepokousal nohu, vešel do nějaké tajné místnosti a tam za sebou rychle zamkl dveře.

"Tak, a jsme nahraní," vzdychl Ron, "teď musíme najít klíč."
Hermiona chtěla něco říct, ale Ron ji utišil. Po půlhodině našel klíče, potichu je strčil do zámku a odemkl dveře.

Hermiona si povzdechla: "Rone, ty jsi vážně na pěst. Stačilo říct Alohomora!"

Markéta odešla pro vodu. Zůstali v místnosti sami dva. Výborná příležitost. Opřela se o stůl, roztouženě se naklonila směrem k němu, mírně zaklonila hlavu a přivřela oči v očekávání polibku. Už cítila jeho dech na své tváři.

Jenže místo něho či namísto zaťukání záhy zaklapaly pantoflíčky. Sestra rychle postavila měděnou nádobu na zem. „Líbím se vám,“ zeptala se beze studu. Nejradši bych jí jednu vrazila. Dala ruce za záda. Rafinovaný, osvědčený postoj nenásilně zdůraznil její hruď. K tomu vábivý, milý úsměv. Výsledek se dostavil okamžitě. Muž se k ní otočil. „Ano,“ říkal jeho pohled.

„Teď kterou?“ strnul host. Prekérní situace.

Opatrně se posadím a zaostřím na obrys u okna. „Kde…?“
„Tady nás nikdo nenajde.“ Zní to napůl jako výhružka.
Obrys rozsvítí a posadí se naproti mně. Je mu plus mínus třicet. Vypadá spíš jako ucho než jako lovec.
„Kdo jsi ty?“
Pobavený úsměv. „Ještě ti to nedošlo?“
Běs osobně.
Kurva.
Dát mu medvědí pěstí do zubů a zdrhat už jsem jednou zkusila. Stačilo.
„Co bude teď?“ zeptám se opatrně.
„Tanečky kolem horké kaše nejsou moje expertiza. Takže bez obalu: Poputuješ na nejbližší nádraží nebo na Ouřad do cely, záleží na tobě. Můžeš v klidu přemýšlet, než si vyřeším kofeinový absťák.“

Schneme a rozehříváme se. Jsme tak hluboko zahrabané v postelích, že i naše deky se schovávají pod svými dekami.
Venku je tma, vítr, a, podle zvukových efektů, i vytrvalý silný déšť.
„Nemůžu usnout,“ prohlásí do temnoty Sanin hlas. „Teeess... řekni nám pohádku.“
„Jo,“ ozve se Gwen. „O jednorožcích... ne, o testrálech. A jednorožcích taky!“
„Žila byla jednou jedna... testrálka,“ spustím, nenechajíc se pobízet. „Byla bílá jako sníh, díky dietě skládající se z Mary Sue. Její křídla jako alabastr, její kopýtka křišťál, její drobná postava výšky pouhých... sakra, jak se měřej koně?“
Nikdo mi neodpoví. Obě spí.
Pak si, samozřejmě, vzpomenu.

Věrný oř má nad padlým hrdinou smutně ržát, poté symbolicky odejít vstříc zapadajícímu slunci a nechat se sežrat vyhladovělými vojáky.
Tenhle kůň se naštval.
Natolik, že to vzal přes hory, doly, bory k čarodějnici, která sehrála úlohu magické pomocnice v sedmém a třiadvacátém zpěvu eposu.
Úporně na ni zíral, až nakonec rozhodila rukama. „Tak jó! Ale pak si nestěžuj.“
A tak mladý B-oř-islav získal lidskou podobu, dar řeči a po pár týdnech i koordinaci.
Jakmile pronikl do síně proradného Chmelmíra, vrazil mu jednu pěstí.
Koňskou silou. Tudíž musel Chmelmíra nešikovně setřepávat z ruky, jež mu uvízla hluboko ve zrádcově lebeni.

,,Víš, je mi s tebou moc fajn, ale uvědomil jsem si, že teď ještě vztah nechci."

,,Jsi skvělá holka. Nezasloužíš si pořád čekat, až já budu mít čas."

,,Lásko já se přece snažím! Práci si najdu, všechny dluhy zaplatím a pak půjdeme třeba i na tu večeři, když tak moc chceš. Ale teď bych potřeboval půjčit ještě jedno pětikilo..."

,,Jo, já četl, že hledáš vztah. Já ne." ,,Tak proč mi vůbec píšeš?" ,,Tak myslel jsem, proč si to hledání nezpříjemnit, ne?"

..........................

,,Slyšela jsi, že Eva už porodila? Mají holčičku!"
,,Hmm. Že gratuluju. Mně ten idiot vyghostoval. To je na pěst."

Jednou takhle chlapík na dvorku řeže dřevo, a jak tlačí smrkový kmen cirkulárkou, ufikne si všech deset prstů.
Běží na pohotovost a tam mu doktor povídá: „Tak mi ty prsty dejte a já se podívám, co s tím.”
Chlapík na to: „Ale já ty prsty nemám.”
Doktor se rozčílí: „Člověče vy jste na pěst, jak si to představujete, že ty prsty nemáte? Píše se začátek jednadvacátého století, máme mikrochirurgii a spoustu neuvěřitelných metod, mohl bych vám je přišít zpátky a byly by jak nové. Proč jste je nepřinesl?”
Chlapík zoufale zasténá: „Krucinál, doktore, a jak jsem je asi měl posbírat?”