DMD č. 11 pro 11. 4. 2024. Téma: Na pěst

Profesorka Prýtová se zastavila v hájovně na kus řeči. Hagrid zrovna ošetřoval mládě testrála. Stálo nejistě na široce rozkročených nohou a kývalo zmateně hlavou. Na čele mělo ošklivou krvavou ránu. „Co se mu to stalo?“
„Má asi otřes mozku, trouba jeden.“
„Jak k tomu úrazu chudinka přišel?“
„No, von je to takovej bujnej klučina. Je zrovínka v pubertě. A jak sem teď malej, ten blboun si myslel, že bude sranda, dyž do mě vrazí. Von ale nepočítal s tím, že vážím furt stejně.“ Hagrid si nešťastně povzdechl. „Enom sem proti němu takhle zved ruku a von si na ni naběh.“

"Máme tři odpolka na to, vybrat dvacet songů, který známe a dokážem zahrát, a ňák je aspoň trochu secvičit," zahlaholil Robal, a dříve než někdo mohl něco říci pokračoval," ve čtvrtek nemůžu, mám něco neodložitelnýho v Medcentru."
"To říkáš brzo, a já zas dneska musím za hodinu fičet, domu přijde vopravář přes trubky. Matka to na mě dropla včera," přiložil Mael.
"Póhoda, to ňáko dáme, tedy až na úterý, to mám fušku v Galerii Subjektivismu," zakřenil se Gazen, jako by o nic nešlo.
Aira si trochu nervózně prohrábla vlasy: "Mě je to fakt blbý, ale já zas nemůžu ve středu…"

Lid Bohem vyvolený a lid určený k blahu až v životě posmrtném míval mezi sebou hranici takřka neproniknutelnou. I v době, kdy města a měšťané začali tučnět a peníze rozhýbaly svět, i v době, kdy šlechticům ze všeho, co měli, zbylo jenom von.
Právo totiž určuje ten, kdo má větší moc, a právo bylo na straně starého světa. I junker s řití holou a děravýma botama měl výsady od Boha (ve skutečnosti císaře, ale víme) neodmyslitelné.
Dědičný majetek.
Bezvýhradné právo nosit zbraň.
A oblíbené právo pěstní, jehož princip byl stejně prostý jako jeho název. Urážku cti možno ranou pěstí trestati.

Ježibaba moudrá věkem byla výzva pro mou čest,
za úsměvem, rukoudáním, narážíš na tvrdou pěst.

Prst sevřený dětskou dlaní donutí tě vykroutit,
jde po tobě, není lehké pod tlakem se nezhroutit.

Vedle ní jsi ubožátko, které nemá autoritu,
nepodrží, jenom srazí... a donutí k nitrozpytu.

Chápavým postojem vytáhne pocity
a pak tě s úsměvem připraví o city.

Ta ženská je vážně na pěst, mindráky si hojí,
na všech slabých podřízených, kteří se jí bojí.

Není, kdo by měl ty koule ze sedla ji shodit,
volí útěk, kdo se nechce dál jen nechat vodit.

I já trhám poutka,
odmítám být loutka.

„Fahimah?“
Prudce se otočila, hadřík, kterým otírala pracovní stůl, jí vypadl z ruky.
„Renarde! Co tu –"
„Nedopatřením jsem – vylil čaj.“
„Půjdu to uklidit,“ usmála se.
„A rozbil šálek.“
„Který?“ vylétlo z ní.
„Modrý.“
Její oblíbený, se zlatým okrajem! U všech šejtánů, nemohl dávat pozor? Už už se nadechovala, aby mu vyčinila.
„Zaplatím ho.“
V hlase měl prach pouště, pohled matný a ruku celou od krve. Koutkem oka zahlédla i to ostatní… Mysl jako labyrint. Krůček od propasti šílenství.
Když zamrkal, všechno zase zmizelo.
„Omyj se,“ vyzvala ho laskavě a pokynula mu k vědru. „Byl to – jen obyčejný pohárek. Nic důležitého.“

"Ó, jak jsi poetický, Zdirade! Byla by to hezká představa dočkat se od tebe pravého zlata. Uvědomuješ si však, že žena od muže očekává nejenom hmotné statky?"
"Jaké má tedy žena očekávání, Tabito?"
"Očekává rytíře bez bázně a hany..."
"Který jezdí na bílém koni?"
"No, to zrovna nemusí. Zdirade, byl bys ochoten jít pro mě do souboje na pěst? Myslím doslova."
"Toť otázka přímo na tělo."
"A jak mi na ni odpovíš?"
"Nikdy jsem rvačky a souboje nevyhledával. Ale pokud by na to došlo, čest by mi velela z takového boje neutíkat."
"Nu, slovo dělá muže, to zajisté víš, Zdirade."

Každý krok byl nití myšlenek, které ho vedly do záhuby. Bloumat pouští za fata morgánou, která neexistuje a je jen pouhým přeludem, bylo bláhové. On ale přeludu uvěřil. Viděl Ubar ve svých snech, představoval si slávu, když bájné město objeví jako první. Musel ji najít na vlastní pěst – arabskou Atlantidu ztracenou v čase. Cítil, jak k němu tento skvost Orientu tiše promlouvá zpoza miliónů zrnek písku – šelest osudu ve vyprahlé pustině; možná to jen záludný hatif opájí jeho rozum, aby si neuvědomil, že má tvář spálenou od nemilosrdného slunce a zůstal bez kapky vody. Přesýpací hodiny života tikají mrazivě tiše…

Někdy je prostě den - blbec. Skvrny na sluncích a plynných obrech nebo nedostatečně promíchaná mlhovina způsobují, že se kluci chovají jako tygři s bolavými zuby.
A Nameless na tohle není stavěná.
Takže kam se poletí?
Na frontu.
A kdo si to odnese?
Konfederace nezávislých systémů.
"Hele, kluci, něco jsem vám vymyslela."
Speciální plátové rukavice. Nejnovější výkřik ukradnutých technologií a péče velení o blaho svojí posádky (odřené klouby jsou bebí).
Špatná nálada mizí jako mávnutím kouzelným proutkem. Tedy... jako mávnutím pěstí.

Rukavice se osvědčily, takže budou pečlivě uloženy pro případ dalších skvrn na sluncích a plynných obrech a nedostatečně promíchaných mlhovin.

Za víčky zuřila bouře. Slizká hladina moře, vlny, nevolnost. Řev. Okovy. Oslepující bolest, která už nikdy nezmizí. Zarýval prsty do zjizvené kůže.
Někdo položil ruku na jeho sevřenou pěst, pak i na zápěstí. Pálilo, jako kdyby to bylo včera.
Cuknul, otevřel oči.
Byl v čajovně. Z šálku zůstaly střepy, klouby mu krvácely. Lístky máty, rozhozené po sukovitém dřevě jako zapomenuté karty, truchlivě schly.
Jen ztěžka se vzpamatovával. Jako vždycky.
„Vím. Není se mnou k vydržení,“ procedil mezi zuby.
Byla to omluva, obhajoba i obrana. Raději hned, než…
Velmistr nesoudil. Znal jeho bolest, i jeho samotného.
„Nikdy nebylo,“ usmál se křivě.

Běs zapne rychlovarnou konvici. Stojí ke mně zády. Ani se neobtěžoval s magickým štítem. Nejsem blázen. Skončila bych převrácená naruby, než udělám jediný krok.
„Můžu se jít někam zcivilizovat?“
„Druhé dveře nalevo.“
Okno je dost velké pro člověka a zamřížované kovem i kouzly. Tohle by neprorazil ani magický ekvivalent pancéřové pěsti. Ve skříňkách kosmetika, čisté ručníky, pár nevybalených zubních kartáčků. Žádné žiletky. Bojler ukazuje osmdesát stupňů.
Sprchuji se dlouho. Pořád na sobě cítím zaschlou krev.

Když vyjdu z koupelny, Běs zrovna něco datluje na mobilu.
Jdu k věci. „Co po mě chceš?“
„Chci slyšet vysvětlení. Co jste nám sakra provedli?“