DMD č. 11 pro 11. 4. 2024. Téma: Na pěst

Není radno se znelíbit mladšímu královu synovi.
Tím spíš, když má naprosto oddaného, nesmírně silného přítele.
Baron z Jarnacu měl jediné štěstí. Hrozícímu souboji s obávaným silákem zabránila jeho švagrová, králova životní láska.
Jenomže smrt vzala nejprve princova staršího bratra, potom i krále. Švagrová musela opustit dvůr. A náhlý dědic trůnu toužil po odplatě.
Souboji už nebylo možné zabránit. Pro barona znamenal téměř jistou smrt.
Alespoň si najal šikovného instruktora, aby se něčemu přiučil.
Nastala osudová chvíle. Jarnac protivníka zcela zaskočil, nečekaným výpadem ho srazil k zemi.
Zkoprnělému veličenstvu nezbylo než uznat vítězství statečného barona, který milostivě daroval soupeři život.

„Tak co kdybych vám jednu natáh, co?“ houkl na Hanýška zničehonic Luňáčků fracek.
„Počkej, ty hajzle, tohle řeknu vašim!“ vztyčil se starosta ze židle, ale to už sígr pelášil ke kostelu.
„Se zbláznil?“ otočil se starosta nechápavě na manželku, ale ta s nezájmem scrollovala zprávami. Vůbec ho tu dnes šeci jen srali. Pak má respektovat voliče. Huňařova rodina se na něj z protějšího stánku tlemila celé dopoledne.
Nalitý procházející Ducháček zašermoval jeho směrem pěstí: „Ty si koleduješ, Ládiku!“ Zkurvenej sousedskej trh. Hanýšek obešel svůj stánek a už po desáté ten den zkoumavě četl nápis, který ráno vytvořil: SAZENICE NA PĚST

"To snad ani není možné!" křičel kapitán na Ellie po jejím návratu z nemocnice.
"Takže nejdříve vyrazíte sama na místo činu, hrát si na hrdinu, všechno si sama objasnit. A klidně si tam necháte bundu i s dokladama. Pak se tam zraníte a místo, abyste volala nás, voláte o pomoc dědečkovi. To teď bude vyšetřovat s námi? Vždyť už je v důchodu. Nebo zapojíte svého papínka?"

"Omlouvám se šéfe. To už jsem byla raněná, bolelo to jako čert."

"Snad kapitáne! Kolikrát to mám opakovat! Máte jediné štěstí, že v tomto případu jde jediný progres od vás. Příště už přijde trest!"

Jedno jaro s námi sázel stromky.
Poznávací znamení: děsně vysokej, ale stromek dokázal zasadit ve stoje. (Lidi si většinou čupnou - a nedělejte, že nevíte, co to znamená - a já u toho klečím.)
Kde se vzal, tu se vzal. Nějaká paní si ho přivedla domů, aby ho o pár měsíců později poslala dál. Jen tak s igelitkou v ruce prošel půl Adamova, načež si ho domů pořídila jiná ženská. Ta nám ho půjčila na brigádu.
On si taky rád půjčil.
Pak ale zafoukal toulavej vítr a on práskl do bot.
No prostě takovej chlápek na pěst- chci říct na pěstební činnost.

"To jeho chování je na pěst."
"Moje chování?!"
"Moje jméno. Musíš ho furt zdrobňovat?!"
"Nikdy ti to nevadilo," odvětil ublíženě.
"No tak teď vadí! Umenšuješ mě!"
"Ty jsi menší."
"Moje sebevědomí ti děkuje! A co ten teror každý ráno! Pravidelně mě budí řev, že mám jít okamžitě posilovat!"
"Dělám to pro tvoje zdraví!"
"Ten infarkt každý ráno mu určitě pomůže, Bobinarde."
"Faktem je, že máme nevyhovující bytovou situaci."
"Pravda. Technicky vzato byt ani není náš."
"Ale užili jsme si s ním, viď, Bob- Bobe?"
"Užili... Ty, Bobe...? Pojďme domů."
"Půjdem, Bobe. A děkujeme. Jste vážně borec."

Krteček jim němě zamával.

Drahá Mrvosilo,

Mrchodlak mi mezi řečí naznačoval, že tě považuje za jednu z nejnadějnějších absolventek. Přitom jsi celý svůj poslední dopis profňukala, jak se tvoje pacientka na stereotypizaci nehodí. Že není v žádném směru dostatečně výrazná. Je věřící, ale ne fanatička, snaží se ověřit si fakta, než na nich založí svůj názor, snaží se vyhýbat extrémům ve všech směrech.
Právě na tom přece musíš stavět:
Centristka. Nic víc než aritmetický průměr ostatních. Za řeči o potřebě ověřovat ve skutečnosti jen schovává nezájem o problém.
Bez názoru i zápalu pro věc. Až dojde na lámání chleba, zbaběle uteče.

Tvůj konzultant Zmarchrob

Psi štěkali na muže opilecky vrávorajícího ulicí. Občas zpíval, občas fňukal, občas se hádal. Sám se sebou nebo se svými démony.
Nakonec dovrávoral k soše tyčící se nad liduprázdnou, měsícem ozářenou agorou.
"Theagenés, veliký silák Theagenés!" Opilost změnila posměšný tón jeho hlasu na trapný kvil.
"Já se narodit mezi eupatridy, taky bych mohl cvičit. Ale já musel makat, ne v gymnasiu, v dílně! Těmahle rukama. Rukama člověka, ne vraha."
Opilec zahodil džbán od vína a předvedl několik pěstních úderů k bronzu.
"Takhle bych tě rozbil, frajírku!"
Udeřil do sochy.
Bolestivý vjem dorazil do mozku současně se zvukem kácícího se bronzu.

Ve školních sbírkách je toho na pěst docela dost. Na první dobrou každého napadne Poplašňák. Blankytně modrý poltergeist je příčinou těžkých snů mnohých návštěvníků sbírek, příčinou bolestí hlavy správce depozitáře a ředitelky gymnázia, která dokonce zřídila speciální fond na odškodnění obětí.
Obvykle stačí lahev vína, doplněná ve zvláště těžkých případech o kvalitní čokoládu. Obojí může být nahrazeno tvrdým alkoholem dle domluvy s poškozeným. Do účetnictví jsou pak zahrnuty jako výdaje na konzervační pomůcky a nástrahy na potkany.
Daniela von Draka sice z blankytného přízraku bolívá hlava a někdy se naštve, největší noční můrou je pro něj však něco zcela jiného.

Trialotron se s fanfárou připojil do 5D hovoru a kdyby měl plíce, spustil by od nich.

"Vážený Arraxi II., vládce galaxií Rosomáka a Ptakopyska, souhlasíš s vyřešením sporu soubojem?"
"Jistě," odpověděl temně Arrax. "Nechť mými zbraněmi jsou stíhací letoun 8. generace Pendulum a odstřelovací puška Stinger S69," dodal.
"Zadáno. Vážený Dujku Chrabrý, vládce galaxie Vydry, i ty souhlasíš?"
"Přirozeně," přitakal sebejistě Dujek. "Svého soka rozmetám sonickým dělobuchem Maria nebo laserovým mečem Řezák."
"Zadáno. Podle podmínek mezigalaktických soubojů přibude do slosování i jedna náhodná zbraň z databáze."
Trialotron se odmlčel a zatočil kolem.

"Ale - holé ruce!!" Jeho hlas zněl skoro posměšně...

Kdyby nebyly na pěst, tak nedostanou. Jsou samá výčitka a smutný pohledy, slzy v očích, tak ať je proč brečet, no ne. Když už jsou slabší pohlaví, tak ať se necpou, kam nepatří a zůstanou u plotny, na nic jinýho stejně nemají. Vždyť je to vidět na tom, že mají nižší platy, kdyby za něco stály, tak dostanou víc, no ne. A kdyby byly pěkný, tak se nemusí malovat a brát si sukně, he. Ať se pak nediví, když si jich nějakej chlap všimne.
Je ironií osudu, že ti, kdo jsou nejvíc na pěst, pěstmi spíš rozdávají, než by dostávali.