DMD č. 23 pro 23. 4. 2024. Téma: Pracovní obuv

„Co to má na nohou?" optal se Sibyly nenápadně.
„Víš, jak se při obouvání vzteká, že chce cítit, po čem šlape."
Přikývl. Byl na syna náležitě pyšný.
„Šije je paní Pařízková v ulici Mazaných řemeslníků. Pro půlčíky. Jsou zvyklí chodit bosí, jenže městské ulice jsou příliš špinavé."
Ne jako slepičince a kravský hnůj, co měli kolem hospodářství ve staré domovině.
Hlavně že Samík má radost.
„Nechala jsem jedny ušít i pro tebe."

Sam sklopil oči k nohám. Ještě lepší než tenká lepenka. Četl dlažbu jako slepeckou knihu.
Jen Bosonohé boty vypadaly trochu jako žabí nožičky a snižovaly vážnost jeho uniformy.

When you have to cross such vast distance, you need speed, agility, and endurance.
When it is paramount to keep going, you need something that will carry you.
Legs or wheels.
Both need maintenance - the wheels can be replaced (with a bit of time and material, which you might not have), the legs need to be protected.
Which is why, every evening, while the campfires are burning, there are the sounds of hammers on metal, and neighing, as the new horseshoes are shaped and affixed; and the softer sounds of mallets and needles on leather, shaping, reshaping and darning shoes.

Konstantin sedí ve svém pokoji, jediném, jenž mu aspoň trochu patří, jediném v celém světě, a leští si boty. Jedny i druhé. Hnědé s tkanicemi, černé lesklé s knoflíky. Ty druhé koupil do opery. Ani do jedné z nich už je nevynese. Jeho velký sen – v troskách. Ale pořád tu je a pořád ho znají jako pana Volkonského, muže, jako je každý druhý.
Odloží svůj černý pár a ještě jednou pročte lístek, který mu poslala jeho mučitelka:

Odejděte z Vídně a odvolejte detektiva Fehéra. Neodejdete-li, všem řeknu, co vím.

List roztrhne na dva, pak čtyři kusy. Lépe budou slušet ohni.

Brodí se kalnou vodou a místo stop zanechává na hladině drobné víry. Bahno při každém kroku tiše mlaskne: mlask, mlask. Nebe je těhotné deštěm a blížící se kanonádou.

Boty ztěžkly velrybím tukem, ale je to k ničemu, voda vzlíná podél dratví dírkami po šídle a spolu s ní prosakují drobné částečky zákopů, zadírají se do kůže, zadírají se do duše, drhnou a dřou, propalují si cestu ze zčernalých nohou až k srdci. Grabenfuss, řekl doktor, drž se v suchu.

Zapálí si cigaretu: ani ten tabák nechce pořádně hořet. Jediné, co je tu suché, je humor a i ten už dochází.

Naučit se tančit swing je makačka. Kroky na šest, kroky na osm, nezapomeň bouncovat, zapracuj na framu. Nech se vést, poslouchej hudbu... co ten bounce, kde je? A do toho řešit propocené tričko, že pod roztočenou sukni potřebuješ kraťasy a sehnat nekožené taneční boty prostě nejde.
Ale pak je tu ta svoboda. Chvíle, kdy všechno vychází, ty se točíš, v hudbě je divná pasáž, tak prostě zkoušíš divné věci. Svět, kde může kdokoliv tančit s kýmkoliv a na gender sere pes. Kde je normální se potit a dá se přijít v teniskách. Kde stačí rád tancovat - na ničem jiném nesejde.

Vzbudil jej hrozný křik. Zuřivý, vzteklý řev. Azirafal už ani nepočítal po kolikáté sbíhal ze schodů, zavazuje si župan přes pyžamo.
Uprostřed chodby stál Crowley, kompletně oblečený, s jednou botou na pravé noze a druhou v ruce. Přesněji držel něco, co kdysi bylo luxusní koženou botou se vzorem hadí kůže.
„Bude z ní předložka,“ vrčel démon a oči se mu nebezpečně zužovaly.
„Proč tady tak řveš? Slušní lidé ještě spali.“ pronesl anděl vyčítavě.
„Boty.“ pronesl Crowley ledovým tónem.
„A?“ Azirafal netrpělivě podupával, ruce zkřížené na hrudi.
„Ta zatracená medvědice mi rozkousala pracovní botu! Jak se mám teď ukázat v Pekle?“

„Tož, kvér na brebery máme, houby škodný neškodný víme, sichrpás umíme. Cajk. Tož teď - bodce na haksny.“

Štajgr vytáhl sandály, ze kterých trčely různě dlouhé bodce.

„Takže přední je krátkej, bo nástupovej a na přešlapy. Nebudete na něm stát, to se vám ohne a budete rovnat. Stabilní je boční a spodní. Radim vám vystoupat bočníma a ty spodní montovat až navrchu, jinak se o ně cestou zabijete.“

„Pane mistr a nebolí je to?“

„Luňák, jak tlustá je kůže gipoda?“

„Až metr třicet!“

„Vidiš, tohle má sotva dvacet. Tak nahoru, smradi, nahoru. Dneska vyplejete nohu ke koleni, zejtra se mrknem vejš!“

„Kedy tam už budeme?" Binka evidentne výlety nebude mať najradšej. Linka, naopak, behala zo strany na stranu. Našťastie som ju nemala na vodítku, pretože v sandálkach, ktoré som mala obuté, by som si pri tom jej cik-cak behu dolámala nohy.
„Neboj, už sme tu," zahlásila som, keď sme došli ku chatkám, pred ktorými sa rozprestierala lúka plná kvetov. Bol tu háčik, ktorý som odhalila hneď po vstupe. Bosé nohy sa hneď zasnívali nad gumákmi. Nezašla som ani do prvej tretiny a už som mala popŕhlené celé nohy až po kolená. Zrazu sa pri mne usmieval Lunko. S čižmami vedľa seba.

Tři na jednoho?
Není to fér. Je to rozumné.
Cvičitelka, rezidentka a hlídkař. Tři... no, detektivové je moc silné slovo.
Policajti.
Jeden podezřelý. Pravděpodobně z nebezpečného jednání, případně z ublížení na majetku (to ti jeleni), možná z dvojité vraždy a určitě z porušení Kodexu.
Poslední ze zločinů je nejvážnější; koneckonců je to Přeměněný. Kdo poruší Kodex, je nebezpečný, nevypočitatelný. Jednou ráno se probudíš a je tu další Smrtonoš.
Nebo hůř.
Měli by tenhle problém hlásit? Možná. Ale komu?
Nemůžou být žalobci, soudci a katy.
Ale jsou Přeměnění. Zjistí pravdu.
Svůj nepořádek si uklidí sami.
Na Bejčka došlápne tvrdá bota Zákona

Udělali, co mohli. Dál Regulus potřeboval hlavně klid, a jim nezbylo než doufat.
Remus odešel spát, aby za pár hodin mohl převzít dohled nad pacientem, a Sirius s Kráturou, který odmítl opustit lože svého pána, osaměli.

"Kráturo." Sirius se pro něco unaveně sehnul. "Tohle není, a znovu opakuji, není oblečení. Tady máš Removy nazouváky. Ber to jako gesto dočasného míru, nebo třeba pracovní obuv, mně je to jedno. Ale mokrý fleky na parketách už dneska nezvládnu."

Krátura se pro jednou nezmohl na kousavou poznámku. Namlouval si, že je to vyčerpáním.
Přesto, když si papuče obouval, nedokázal se ubránit hřejivému štěstí.