New weird

Svědci mědvědovi obcházeli jablůňku. Tu a tam někdo z nich cosi zavrčel, nebo se zastavil a přidržel si u oka dráp, kterým ověřil rozměry. Když roje obešli aspoň třikrát, sezval si je otec mávnutím tlapy k sobě.

„Jak se vám zdají, bratři?“

„Levý je moc dlouhý, otče. Nikdo z nás ho do tlamy nevezme celý.“

„Juž ten horní je, otče, moc vyděšený. Strašně bzučí.“

„Myslíte tedy, bratři moji, že by mohl být vhodný ten na nízké větvi?“

„Je to tak, otče!“ zvolali všichni.

Otec Mašeňski tedy šel, pokroužil se a s hlasitým klapnutím schramstl naráz všechny včely ze spodní větve.

„Tož, kvér na brebery máme, houby škodný neškodný víme, sichrpás umíme. Cajk. Tož teď - bodce na haksny.“

Štajgr vytáhl sandály, ze kterých trčely různě dlouhé bodce.

„Takže přední je krátkej, bo nástupovej a na přešlapy. Nebudete na něm stát, to se vám ohne a budete rovnat. Stabilní je boční a spodní. Radim vám vystoupat bočníma a ty spodní montovat až navrchu, jinak se o ně cestou zabijete.“

„Pane mistr a nebolí je to?“

„Luňák, jak tlustá je kůže gipoda?“

„Až metr třicet!“

„Vidiš, tohle má sotva dvacet. Tak nahoru, smradi, nahoru. Dneska vyplejete nohu ke koleni, zejtra se mrknem vejš!“