DMD č. 23 pro 23. 4. 2024. Téma: Pracovní obuv

Karolína měla náladu na hovno. Představovala si novou práci jinak. Úplně. Celou.

Myslela si, že se uvolní a nebude ji tak dohánět stres.

Teď místo drbání tygříků a lištiček za oušky opatrně našlapovala, aby neprobudila a nenasrala spícího Milana. Milan byl rosomák, kterej byl milej jen na naporcovaný kousky kuřecího.

To si sedne. Musí. Nezapíchne to tady přece po dvou dnech a se staženým vocasem nepřileze zpátky do firmy, která vyrábí blbý stavební lepidla.

Do firmy, která jí oproti brněnský zoo platila čtyřnásobek.

Do firmy, ve který nenosila pracovní obuv s pevnou špičkou, ale černý, nalakovaný společenský botky.

Moje botičky...

Filippě letěly myšlenky rychlostí blesku.
Doufat, že budou přehlédnuty? Utéct? Kouzla tu nefungují, co teď?
Stvoření se blížilo. Pocit zmaru sílil.
Strhané rysy mladé ženy v čarodějce vzbudily lítost. Kdoví, proč a jak se ocitla v dosahu entity, proč jí poskytla tělo i duši. Teď není čas zkoumat důvody. Je nutno řešit důsledek. Ale jak? Nemá zbraň! Snad... Jehlice do vlasů? Ne, nesmí ji jen rozzuřit. Uspat, přivést do bezvědomí, pak snad by si poradily...
Zoufale se rozhlédla. Kámen!
Nikde nic.

Pak - nápad. Hloupý, určitě. Zafunguje? Možná.
Bleskurychle se shýbla, zula těžkou botu a okovaným podpatkem udeřila stvoření do hlavy.

Na urgentu zpravidla nosívali sportovní obuv. Často museli sprintovat a na jejich výkonu závisel lidský život.
Podrážka bílých adidasek velikosti 36 zahvízdala na vinylové podlaze hlavní haly, když Denisa vyrazila vstříc záchranářům. Fialové tkaničky se ani nepohnuly, jak pevně byly zauzlované a založené pod jazyky.
Na vyšetřovně jim dělaly společnost Harryho červené conversky, které kmitaly kolem lůžka v rytmu džajvu, a Edwardovy černé tenisky, soustředěně prohnuté ve špičkách pod stoličkou u pacientovy hlavy. Mezi přístroji a lékovými skříněmi se proplétaly dvě prošlápnuté puntíkované kecky. To Hannah chystala transfúzi.
Chlapíkovi na lůžku jedna bota scházela. Zůstala v autě i s nohou.

Měl to začít řešit dřív, jenže nebyl čas, a kredity, které se jim podařilo našetřit, si pokaždé někde rozkutálely. Za léky, za jídlo, za úplatky, když bylo potřeba.
Jenže teď se mu u jedné boty odlepila podrážka a druhá už držela jen silou vůle.
Začal se přehrabovat skříní. Musely tam být aspoň sandály, nebo role izolepy. S tím by snad pár dní překlepal.
Konečně něco nahmátl.
Možná by jen chtělo vyčistit spáleniny po levé straně. A přetřít, aby bílý plastoid tak nesvítil. Aby nebylo tolik vidět, že patří k brnění.
Hush už je vůbec stejně nenosil, a Mousovi seděly přesně.

Když Cimrman cestoval po vlastech českých, narazil na problém. Ztrácely se mu tužky. Průkopnické nadšení poněkud sráží, když se musel přehrabovat v tlumoku nebo dokonce prosit kolemjdoucí. Proto své polobotky značky Baťa s protiskluzovou gumovou podrážkou vylepšíl. Poťukáním na levou podrážku vyjela ze špičky tužka Koh-i-noor HB se zabudovanou gumou. Poťukáním na pravou ořezávátko stejné značky. Pod podpatky byly zásoby papíru. Bohužel i tento vynález mu byl zcizen. Konkrétně britskou MI6, která tím vybavila své agenty. Prokazatelně jakéhosi... Bonda. Džejmse... promiňte, Jamese Bonda. Ovšem místo tužek boty obsahovaly nože a magnetofon. Nicméně Cimrman svoje vylepšené boty nosil až do smrti.

Jsme tvrdé a nepoddajné boty pracovní,
před deseti lety ještě celkem zánovní.
Svého času vyškemrány v ředitelně školy,
pak jsme řekly: "nebudeme dělat lidem voly".
Nadřízená nutila nás šlapat karton v kontyšu,
div, že mladá asistentka nedala si na šišu.
Stěhování mělo přinést klid a pohodu,
místo toho zažily jsme zimní nehodu.
Do dřevárky lezly myši, taky střechou teklo,
majitelka zahradničí, což je vážně peklo.
Pronajmout si políčko byl vskutku nápad k vzteku,
kdyby to jen trošku šlo tak kramle vezmem z fleku.
Zásah strunou sekačky a věčná špína z rytí,
k tomu nohy zpocené, to vážně není k žití.

„Takže tentokrát žádná rychlá záchrana a zase pryč. Budeme to chvíli pozorovat, jo?“ ujišťoval se Sirius.
„Přesně tak. Musíme nejdřív zjistit, koho vlastně jde zachránit bez toho, že se všechno zhroutí jako domeček z karet.“

„Rekruti?“ zabručel Šumař a máchnul rukou. „Mazejte pro výzbroj a výstroj. Za hodinu vyrážíme.“
„Seržant je dnes samý vtip…“ utrousil voják v poloprázdném zásobovacím stanu. „Na tebe, mladíku, tu snad ještě něco najdeme, ale na tohle nedochůdče sotva.“
„Já přece…“ nadechovala se Hermiona k protestům, ale Sirius ji předešel.
„Budou nám stačit pořádné pracovní boty, to je základ. Ona si je klidně vycpe slámou,“ dodal.

"Neměl byste nějaké, co se hodí do kanceláře?" oslovila Donna chlapce v běžeckých potřebách.
"Obvykle lidé hledají nějaké vhodné na maraton," odpověděl zmateně.
"Ale ti-"
Přerušil ji známý zvuk vřeštící kočky bojující s dudy a vedle řady s nápisem Puma se zjevila modrá budka.
"Kde jsi, spěcháme!" objevil se ve dveřích Doktor.
"Říkala jsem, že se vším tím běháním potřebuju nový běžecký boty," odpověděla trpělivě.
"Běhat se dá ve všech botech, jde o techniku," předvedla za ním Mel popoběhnutí na podpatkách.
"Nejsem masochistka," obrátila se na prodavače. "Vezmu si ty růžový."
"Donno!"
"Nevím, kam pořád spěcháš, vždyť máš stroj času!"

„Noro… našla jsem u nás v systému tvoji složku.“
Posadím se. Vklouznu nohama do mých pracovních goretexek.
„Bylas vedena mezi kandidáty do našich speciálních jednotek. Nebylo to příliš rozpracované, není tam ani návrh tě kontaktovat…“
Na levé botě jsem udělala tři uzly.
„Ta složka včera vyskočila znovu. Jsi v pátračce vyeskalovaná na první místo s poznámkou ‚možnost odstranění telepatických bloků‘.“
Stínaři mě prosí o pomoc? „To… to je absurdní.“
Skončím někde v kobce. Zmizelá a zřízená jako Adam. A kdoví, k čemu donutí mě.
„Máš plné právo poslat je do prdele,“ ozve se Roman od nástěnky. „Já bych to udělal.“

Aleš byl oficiálně obviněn, ale stále se nepřiznal.
Sledoval jsem, jak Ruda s Ferdou a šéfem probírali, co maj.
„K vraždě použil své vlastní nářadí, na kterým nejsou otisky nikoho jinýho. Krev zavražděného je na jeho pracovních botách,“ recitoval šéf. „To by snad mělo stačit, ne?“
„Já nevim. Vy jste ho neviděl, když jsme jim to šli oznámit. Byl vyděšenej, že něčím porušil podmínku. Vsadim boty, že o vraždě nevěděl,“ řekl Ferda.
„A nemáme motiv. V rodině je jedinej, kdo vycházel s prachama,“ přidal Ruda.

Opatrně jsem zkusil podstrčit Ferdovi myšlenku:
„A co kdyby to na něj chtěl někdo hodit?“