DMD č. 23 pro 23. 4. 2024. Téma: Pracovní obuv

Ondřej zaútočil na loupežníka zvaného Tětiva. Ten však neskutečně rychle uskočil na hromadu sena. Loupežník se rozhlédl a kopl do vědra vody nachystaného pro koně. Ondřej se mezitím rozběhl k útoku, ale uklouzl na mokré zemi.
Tětiva si myslel, že má výhru v kapse, takže zdvihl meč nad hlavu. Nevšiml si však, že vedle vědra bylo ohniště plné žhavých uhlíků, které jeho kop poslal na kopku sena. Na tu stejnou, na které stál. Jeho škorně začínaly doutnat. Ve snaze zachránit svou pracovní obuv seskočil do kaluže. Díky tomu měl Ondra čas se postavit. Kdo uklouzne, a kdo si udrží balanc?

"Dobrý den, já sem přišla na praxe."
"Dobrý, pokyny jste četla?"
"Ne, něco je špatně?"
"Uvidíte, tak pojďte."
"Dobrý slečno, nakrájejte nám prosím maso."
"Jasně, není problém."
"Ví ta, co je pracovní obuv?"
"Asi neví, ale hned na to přijde."
"Au, co tu máte za podlahy?"
"Naprosto normální, máte jenom nesprávnou obuv."
"Stály deset tisíc!"
"Ale pracovní boty nemají mít podpatek, ale pevnou rovnou podrážku. A opatrně na ten džbán, ať nespadne."
"Ahhhh, vy debilové, nemůžete tu vodu dát jinam? Ty šaty jsou bílé a stály dvacet tisíc."
"Takže, zítra si vezměte tenisky a kalhoty s topem. Nebudete pak politá."

Gerem opatrně vytáhl z kapsy malý kožený váček a podal ho Totovi.
„Freya ti nemusí věřit. Ukaž jí ten přívěšek, pochopí. Jen ho, prosím, neztrať. Je po mé ženě…“
Toto kývl a schoval ho do taštičky pověšené na opasku.
„Dobrá. Tak znovu. Dostanu se do budovy. Schovám se. Postarám se o stráže. Najdu Freyu. Dostaneme se ven – nějak. Poběžíme k lodi. Odplujeme.“
Gerem přikývl a podal mu měkké kožené boty. „Přesně. Teď se přezuj. V jezdeckých botách to nedáš.“
Toto poslechl. Naštěstí mu seděly.
Trochu smutně se pousmál:
„Ty zas neztrať moje boty. Nic jiného mi z minulého života nezbylo.“

Pokud jde o obuv vhodnou při pobytu na chatě, je na výběr z široké a pestré nabídky. Zdaleka neplatí stereotyp o holinkách neboli gumovkách. Můžeme obout pracovní boty jako například farmářky, pohorky nebo kanady, kterým trampové říkají i půllitry, pamětníci by možná v botnících našli ještě pionýrky. V suchém počasí si chataři oblíbili polobotky nebo plátěnky, zvané také tenisky či kecky a v létě jsou praktické vzdušné sandály, dřeváky, pantofle nebo vietnamky čili žabky.

Jak je vidět, náš krásný jazyk nám dává k dispozici bohatou paletu výrazů. Proč je tedy v poslední době veřejný prostor zaplevelen tím odporným novotvarem chatboty?!

Uhtred odrážel útoky nepřítele. Byl neobyčejně silný. Vedl své útoky tak, že měl Uhtred co dělat to ustát.
Na jeho štít padaly rány a on cítil, jak mu pomalu docházejí síly. Jestli rychle něco neudělá, Dán ho dostane.
Vedl ránu na Uhtredovy nohy a v tom ho to napadlo. Uhtred se otočil, jakoby v nepozornosti odklonil štít a ruku s mečem vedl bokem.
Nepřítel se na jeho léčku chytil. Udeřil ho zbraní do holeně tak silně, až se Uhtred zapotácel. Ten toho okamžitě využil a vrazil mu Hadí dech pod bradu.
Boty s ocelovými pásky ho v boji opět nezklamaly.

Na módu si vždy potrpěl. Hlavně ohledně rozdělení pracovního oblečení od osobního. A dnes opět pracoval. Spáchal další vraždu? Nikoliv. Tentokrát pracoval legálně a pro státní ekonomiku.

V naleštěných lakýrkách vstoupil do posluchárny a přesunul k řečnickému pultu.

"Dobrý den, vážení. Jsem rád, že jste se opět dostavili na přednášku o biologických květech. Dnes se zaměříme na trochu praxi. Každý před sebou máte květ, prozkoumejte ho, než to rozebereme společně."

Poupravil si své připravené papíry a sám podal květinu, kterou dnes měl se studenty rozebírat - k jeho neštěstí, trochu pylu sneslo na jeho obuv. Jen se pousmál a kapesníčkem utřel.

Tomáš odjakživa nesnášel čekání. Den má vteřin jen 86 400 a on jich teď kdovíkolik tisíc pokorně strávil v předpokoji.
Celou svou duševní silou se držel, aby si nepodupával novými botami.
Tohle jednání se musí povést. A kvůli tomu byl ochotný spolknout svou netrpělivost.
Za jak dlouho se vyrobí padesát tisíc vysokých kožených bot, když jste dosud vyráběli jen pláťáky? Co když selžou?
Neselžou. Tady jde o celou firmu, tady jde o tisíce životů.
Radši ať moji lidé boty šijí, než aby v nich umírali.
S těžkým srdcem v hrudi a těžkou obálkou v kapse saka zaklepal Tomáš Baťa na dveře.

"Veliteli, přišel vám nějakej divnej dopis! Má to zlatou pečeť."
Elánius si od Nobyho vzal listinu. Noby už se pokusil pečeť odloupnout nožem a odkousnout, ale držela pevně.
"Je to od nějakýho... tentononc. Ergonomickýho oddělení univerzity. Eponomickýho?"
"Vaše Milosti, veliteli sire Elánie, Ústav magické ekonomie si Vám přeje pogratulovat k získání ceny za rozvoj chápání ekonomické nerovnosti. Vaše 'botová teorie' vedla k bezprecendentnímu počtu článku v našem Univerzitním věstníku!"
Elánius přestal číst. "Nějaké bláboly," hodil dopis za hlavu. Kdyby místo cen univerzita třeba zavedla fond pro nákup pracovní obuvi.
Možná by to měl arcikancléři navrhnout, jenom aby viděl jeho výraz.

První boty, které si pamatoval, sebral v domě někoho mrtvého. Byly mu o tři čísla větší, ale lepší než chodit v bahně naboso.
Druhé mu sehnala Maarva, když dorazili na Ferix. Hrozně ječel, když se mu je pokusila nasadit, ale v té době nedělal skoro nic jiného.
Mimban. Do akce se moc nedostal, ale i v kuchyni vám můžou ve špatných botách uhnít nohy.
“Já tě varoval,” smál se Brasso, když si při první směně málem pustil lodní motor na prsty.
Válenky, a pak imperiální holínky na Aldhani.

Jeho další pracovní boty nebyli boty. Jen studená podlaho pod bosými chodidly.

Tvoje fotka, na které tě v náruči drží pohledný muž, obletí svět. Mohla by sis připadat jako nějaká hvězda.
Ale ty jsi malá holka, vyděšená, které vzali postupně školu, kamarády, domov a obě nohy.
Ale nevzali ti víru, naději a sílu. Den za dnem se stavíš zpátky na vlastní… protézy.
Nejdřív se musíš zdvihnout z vozíku. Nazout boty, zatnout zuby a začít na sobě tvrdě dřít.
Každý krok je vyvážen bolestí.

Pět kilometrů v rámci bostonského maratonu je jako za odměnu.

Prochodíš ještě hodně bot a uteče mnoho vody v Dněpru, ale jednou ho uběhneš celý.
Tomu věř, statečná Jano.