Sandman

Chtěla o něm snít.

Ale i když cítila jeho přítomnost, neukázal se jí.

Po čtvrt roce toho měla dost. Začala se sny manipulovat. Zprvu to šlo obtížně, ale čím odvážnější věci vytvářela, tím snazší to bylo.

Moře krve.

Oživlé mrtvé.

Padající hvězdy (připomínaly jí jeho oči).

Ale byl to až ježek v peci, který ho přivolal.

"Ubližuješ mým snům," obvinil ji. Ježek odcupital pryč, zatímco na sebe zírali.

"Ignoruješ mě."

"Co si myslíš, že děláš?" zavrčel.

"Hledám tě."

"Jsem přímo tady."

"Vážně?" v očích ji pálily slzy. "Tak proč mi neřekneš své jméno?"

Poprvé zaváhal... na nekonečně dlouhou chvíli.

"Morfeus."

Jeho oči byly jako dvě hvězdy.

Nedokázala od nich odtrhnout zrak. Topila se, lapala po dechu, ale kamkoliv pohlédla, viděla jen jeho.

A pak ji uchopil za ruku a vytáhl z moře ven.

"Kdo jsi?" vydechla, když se přestala dusit.

"Takto děkuješ tomu, kdo tě zachránil?"

Zachvěla se, když uslyšela jeho hluboký hlas.

"Děkuji. Ta voda vypadala tak tichá a klidná... chtěla jsem si zaplavat, ale potom..."

"Byla to jen noční můra. Brzy se probudíš."

"Počkej!"

Jeho oči zaplály. "Tento sen je u konce."

Když procitla, osamocená ve své ložnici, stále si pamatovala jeho dotek na své kůži.

Bolelo to.

“Představoval jsem si tě jinak.” V jeho hlase znělo nadšení, které rozpouštělo strach.
Stiskla mu ruku. Byla to její oblíbená věta, která dokazovala, že uspěla.
“Jak sis mě představoval?”
“Jako temnotu a zmar. Jako někoho, kdo k smrti nenávidí život.”
“Miluju život. Je to moje nejoblíbenější věc ve vesmíru.”
“Tak proč děláš… tohle?”
“Protože síla a moc života pramení z toho, že je sevřen v hranicích.”
Zadíval se jí do očí. “Bereš život z lásky k životu?”
“Paradoxy jsou moje druhá nejoblíbenější věc.”
Koutky úst jim cukaly jen chvíli, než se oba rozesmáli. Když odcházeli, pořád si ještě otíral slzy.

"Proč se tváříš jako zvadlá kytka?"

"Hmm?" Sen Johnovi věnoval výstražný pohled.

"Vážně," nedal se odradit John. "Připomínáš mi umučenou mučenku. Copak se ti to nelíbilo, květinko?"

Sen se zaškaredil. "Takto mi neříkej, Constantine."

John povytáhl obočí. "Co mi uděláš, když nepřestanu?"

Morfeovy oči zazářily jako dvě hvězdy. John zalapal po dechu, když se svět okolo propadl do temnoty. Když se znovu zhmotnil, Morfeus Johna tiskl k zemi a jejich těla se dotýkala.

"Zvrhlé..." John si olízl rty. "Ale stěžovat si nebudu, má mučenko."

"Hmm..." Sen se ušklíbl. "Zdá se, že existuje jediný způsob, jak tě umlčet, Constantine."

Políbil ho.

"Nevím, proč jsem si myslel, že budeš mít romantickou duši."

Sen se zamračil. John si začínal myslet, že jiný výraz neumí.

"Toto... není romantické?"

John se zahleděl na park před nimi. "Nic proti, ale když jsme si domluvili rande, nečekal jsem, že půjdeme krmit holuby. Jsi Pán všech snů, mohl bys namalovat nové světy, jaké nikdy nikdo neviděl... a my skončíme tady?"

Sen si povzdechl. "Jak si přeješ."

Ocitli se v rozkvetlé zahradě. Morfeus Johna uchopil za ruku a stáhl ho do trávy.

"Jsi drzý smrtelník," obvinil ho.

John se zazubil. "Ale tobě se to líbí... jen se nedělej."

"Možná."

"Když jsi mi řekl, že máš svobodného ducha, nenapadlo mě, že to myslíš doslova."

John Constantine si zapálil cigaretu, zatímco zíral na ducha poletujícího v knihovně. Sen se zamračil.

"Tady se nekouří, Constantine."

John povytáhl obočí. "Jako kdybys mi dovolil, abych tu něco zapálil."

Odmlka. "Ne."

"Fajn, že jsi to ty," John cigaretu típl. "Co ode mě potřebuješ?"

"Dostaň toho ducha pryč."

"Jak se říká?"

"Constantine..." zaznělo výhružně.

"Dost blízko." John pronesl zaklínadlo. Duch zmizel.

"A máme to. Co teď ten drink?" uchopil Morfea za ruku.

"Když řeknu ano, již to vícekrát nezmíníš."

John se zazubil. "To nemůžu slíbit, lásko."

Morfeus už netvořil nové sny.

Válka s Luciferem ho pohltila. Snění se propadlo do temnoty. Noční můry se rozutekly. Přinášely lidem bolest, zatímco Sen bojoval o mnohem víc než jen holý život.

Když boje konečně skončily a Morfeus stanul ve své říši zbrocené krví, zjistil, že nedokáže vdechnout život novým snům. Múzy mlčely ve válce a zůstávaly tiché i nyní.

"Co mám dělat?" zeptal se dívky, která se vedle něj posadila na lavičku v parku, zatímco krmil holuby.

Smutně se na něj usmála. "Když nemůžeš snít... najdi někoho, kdo ti s tím pomůže."

Jejich ruce se potkaly. Jen na okamžik.

Po jejich rozepři uběhlo staletí a desítky let navrch. Promlčených s tiše bublajícím zklamáním a výčitkami pod kůží. I ve válce múzy mlčí, ale Hob se nehodlal nikdy vzdát.
Teď tady před ním stál s omluvou. Jeho tajemný Přítel. Usmíval se. Voněl jako sen, přestože byli vzhůru. Oči se mu leskly přísliby a hřejivé teplo se Hobovi usadilo ve středu hrudníku. Toužil natáhnout ruku a proplést prsty v neposedném černém saténu, jakým byly jeho vlasy. Přitisknout se. Políbit ho. A nikdy nepustit.
Měl celý dnešní večer na to, aby ho o tom přesvědčil. Nikdy není přece pozdě. Navíc byl nesmrtelný.

"Musíš víc namáhat svůj mozek. Procvičovat... mentální gymnastiku, jak lidé říkají."

Sen si odfrkl. Začínal litovat svého rozhodnutí pozvat Smrt na exkurzi nově obnoveným Sněním.

"A co by sis představovala, sestro má?"

Smrt se nenechala rozhodit jeho uštěpačným tónem. "Překvap mě, bratře." Opáčila, na rtech široký úsměv.

Já ti dám překvapení, přislíbil jí Sen v duchu. Kdyby to slyšel jeho přítel Hob, prohlásil by cosi o malicherných nesmrtelných.

"To bylo velmi malicherné, bratře," sdělila mu Smrt poté, co museli utíkat před stovkami maličkých, kousavých a vražedných Snů a Smrtí. "Příště radši svůj mozek tolik nenamáhej."

Sen se nafoukl jako balón.

Kosti jsou zvláštní věc. Zůstanou po vás, když odejde duše, maso a vzpomínky. Zůstane jen vybělený podivně povědomý lidi děsící tvar. Symbolizuje předky. V temných dobách smrt. Heh.
Kamenem ostřím jedno menší žebro a marně vzpomínám na jméno toho starého boha. Chvilku. Daleko zábavnější je pozorovat bráchu.
Moment... co blbne?
"Co hodláš dělat s tím pískem?"
"Žádná magie, já vím. Musím dobrousit vnitřek na jemno."
"Seš vůl."

Z lebky ještě visí obratle.
"Nechceš to odseknout?"
"Ne."
"Budeš vypadat jako idiot."
Zvedne lebku... a nasadí si ji jako přilbu.
"Vypadáš jako idiot."
Neodpoví.
Když si přilbu sundá, jeho úsměv je pryč.