Sandman

"Pojď sem, či, či, či."

Kočka se zlatavou srstí mi věnovala zkoumavý pohled chytrých černých očí. Pozastavila bych se nad jejím vzhledem - kdyby se mi to celé nezdálo.

"Kdo je kočičí zlato? Ty jsi kočičí zlato!" natáhla jsem k ní ruku a pohladila ji po hřbetě.

"Takové chování si vyprošuji," promluvila kočka.

Nevyskočila jsem leknutím metr do vzduchu, ale bylo to o chlup (kočičí, jak jinak). "Promiň... ehm, prozradíš mi, jak se jmenuješ?"

"Ve jméně je moc. Ne."

"Fajn," ušklíbla jsem se. "Tak ti budu říkat Zlatuško."

"Dobrá. Jsem Morfeus."

"Hmm. Zlatuška se mi líbí víc."

"Nepokoušej své štěstí, smrtelnice."

Smrt uměla pořádat večírky jako nikdo jiný z jejích sourozenců. Velké flámy, které trvaly celé dny, tekly na nich desítky litrů alkoholu a dřív nebo později někdo začal tancovat na stole (pravděpodobně Touha).

Jediný problém byl, že její bratr Sen se vyžíval v trucování.

"No tak, napij se," přesvědčovala ho Smrt.

"Ne."

"Ani na moje narozeniny?"

Sen ji probodl pohledem. "Jsi antropomorfní zosobnění smrti. My nemáme narozeniny."

"Chyba!" Smrt vztyčila prst. "Pokud neslavím narozeniny, proč tu mám dort, hmm?"

"Jaký dort?"

Smrt se ohlédla. Delirium si právě její dort nacpala do pusy.

"Že já se vůbec snažím," povzdechla si Smrt.

"Vyžaduješ asistenci?"

"Ne, ne, já sama! Já to zvládnu!"

"Dobrá," Morfeus sepnul dlouhé bledé prsty a pozoroval mě, ve hvězdných očích jiskřičky pobavení.

Odolala jsem pokušení vypláznout na něj jazyk a soustředila se. Snažit se pozměnit sen bylo obtížné, dokonce i pro lucidního snílka.

"Nejsem zběhlý v lidských výrazech, ale věřím, že podobně se tváří jedinci trpící zácpou."

"Hej! Je to těžší, než vypadá."

"Ne doopravdy," jedním mávnutím ruky Morfeus vytvořil ladného koně. "Teď ty."

Zkusila jsem to. Výsledkem byl chromý křeček.

Morfeovy rty zacukaly. "Vidím, že ani zoologie není tvou silnou stránkou."

"Nesnáším tě."

"Ne, to není pravda."

"... Možná."

"Pravidlo čísla jedna. Když jsou přítomni ostatní, budeš mě oslovovat Vaše Veličenstvo či jinými uctivými tituly."

"To si snad děláš kozy," zabrblala jsem.

Ignoroval mě. "Při vstupu do místnosti uděláš pukrle nebo aspoň pokývneš hlavou v úhlu dvaceti stupňů."

"To mám u sebe nosit pravítko a měřit si to nebo co?!"

Hrál hluchého brouka. "A především, pokud se mi opravdu chceš dvořit, je nutné dodržovat seznam kroků. První je koupě kytice o velikosti..."

Měla jsem toho plné zuby. S úšklebkem jsem si začala sundávat oblečení.

Morfeus zíral jako vyorané telátko. "Co to děláš?"

"Tyhle bezpečné známosti mi můžou políbit řiť."

Delirium se cítila bezpečně v meziprostorech. V místech, kde nikdo nebyl doma a odkud se většina lidí snažila dostat rychle pryč, jí bylo skoro dobře. Existovala odnepaměti, ale s příchodem moderní doby jich přibývalo. Podchody a detenční tábory, vzdušný prostor a demarkační linie, čekárny a vazební cely. Místa bezčasí chráněná od každodenních změn, které nenáviděla, zato bezpečně zmítaná náhodami a nehodami, které byly jejím elementem. Milovala tunely londýnského metra v prázdninové dopravní špičce plné výluk. Za bouře ráda sedala v odbavovací hale Paříž Orly, lízala nanuk z Duty Free a s rozkoší sledovala světelnou tabuli plnou zpoždění a zrušených letů.

Nespavost. Insomnie. Prokletí 21. století, které postihuje spoustu lidí. Nejistá konstanta moderní doby, kterou dobře známe.

Muži, který mě doprovázel ve snech, se nelíbila. Když jsem konečně usnula, zjevil se mi, bledé rty zamračené.

"Nespíš a nesníš," obvinil mě.

"Mrzí mě to. Nedělám to naschvál," protestovala jsem.

Překonal vzdálenost mezi námi. Jeho ruka chladila na mé tváři, oči jako dvě hvězdy. Zadržela jsem dech.

"Když ti dám klidný spánek a sny, budeš se o sebe lépe starat?"

"Proč ti na mě záleží?" zašeptala jsem.

"Záleží mi na všech, malý snílku."

Objal mě.

Teprve tehdy jsem pochopila, co přináší Morfeova náruč.

"Těchto konin už mám plný zuby!"

Ať jsem se rozhlížela sebevíc, svět okolo byl zaplavený slepicemi. Kvokaly, klovaly, pletly se mi pod nohy.

"Myslíš slepičáren?" opravil mě můj průvodce. Zaškaredila jsem se na něj.

"To je fuk. Morfeus má zvrhlej smysl pro humor. To je čirá pravda... nebo se do země propadnu."

Nepropadla. Místo toho jáma pukla pod jednou ze slepic.

"Prosím, řekni, že odsud můžeme vypadnout?" požádala jsem.

"Dobrá."

Vydali jsme se k zámku.

"Proč vlastně Morfeus přivolal všechny ty slepice? Proč zdržuje a nechce mě vidět hned?"

"Musí si napřed naondulovat každičký chlup na těle."

"Já to věděla!"

"To byl fakt blbej nápad."

Sen se zamračil. Opravdu se nejspíš jinak tvářit neumí, pomyslel si John Constantine.

"Tak znovu. Z nějakého důvodu ses rozhodl, že je výborný nápad snažit se vycvičit jednorožce a kentaury, aby snílky vozili po tvé říši? Vůbec tě nenapadlo, že podobné omyly moderní drezúry mohou mít takovéto následky?" povytáhl John obočí, když pohlédl na potlučené lidi válející se po zemi.

Sen našpulil rty. "Constantine... pomůžeš mi ty kentaury a jednorožce pochytat anebo ne?"

"Co mi dáš, když ti pomůžu?"

"Co chceš?"

"Polibek."

"Jak si přeješ."

"Hyjá!" vrhl se na ně John.

Sen se jen ušklíbl.

"Ha. Zajímavé."

John Constantine si zapálil cigaretu. Sen si povzdechl.

"Constantine..."

"Já vím. Tady se nekouří. Co potřebuješ tentokrát, lásko?"

Sen se zamračil. "Moje noční můry se rozmnožily. Chci, abys je pochytal."

John povytáhl obočí. "Nemůžeš jim prostě dát krabičku kondomů, aby se přestaly množit?"

"Constantine!"

"Fajn, fajn," protočil John oči. "Máš štěstí, že jsi sexy," zamumlal. "Tak hrrr na ně!"

Pronesl zaklínadlo a vzduchem se rozeznělo mňoukání, jak se objevilo dvacet koček a vrhly se na neposlušné noční můry.

"A co mám dělat s těmi kočkami?" pronesl později Sen.

John si odfrkl. "Co já vím? Jsem exorcista, ne zvěrolékař."

"Tohle se mi nelíbí."

"Tobě se pořád něco nelíbí."

Sen se zamračil. Stál společně se Smrtí u prázdného výběhu.

"Někdo mi ukradl mou černou ovci."

"Černou ovci? Bojím se zeptat... na co máš ovci, bratře?"

"Na vlnu, samozřejmě. Z čeho myslíš, že je můj kabát? Z mé kouzelné ovce."

"Ta ovce je kouzelná?"

"Všechno je tu kouzelné."

"Fajn, pomůžu ti. Pošlu svou bílou vránu, aby zjistila, kde tvá ovce je."

"Děkuji."

***

O něco později

"Tak vrána říká, že tvá ovce vzkazuje, že si můžeš trhnout nohou. Prý se nevrátí. Už má plné zuby toho, jak jí pořád stříháš vlnu."

"Cože?!"