Sandman

"Brzdi!"

"Proč?"

"Budu zvracet!"

Morfeus si povzdechl. Jediným mávnutím bledé ruky zastavil kolotoč, na kterém mě chtěl povozit.

"To je lepší. Co teď?"

Neměla jsem se ptát. Morfeus se pokusil vystřelit mi růži. Netrefil se. Místo toho střelil do hlavy sen, který stánek obsluhoval.

"Au," prohlásil jeho výtvor a skácel se k zemi.

"Bude žít?"

"Zde nikdo neumírá," odvětil Morfeus.

"Kromě tvé důstojnosti," potlačila jsem úsměv.

Do třetice všeho zlého mě vzal do strašidelného hradu. Když proti nám vyrazila jeho sestra – živá, ne figurína –, Morfeus zaječel jako malá holka.

"Uhm, možná bychom vážně měli zpomalit a jít třeba krmit holuby?"

Když se Smrt rozhodla vytvořit Vánoce, strhla se očekávaná vlna protestů.

"To nemyslíš vážně," zaúpěla Zoufalství a zabořila obličej do pudingu. "Radost!"

Ani ostatní sourozenci se netvářili o moc nadšeněji. Jedinou výjimku představovala Šílenství, která poletovala okolo a snažila se chytit zlaté prasátko.

Zlaté prasátko zachrochtalo a schovalo se pod stolem. Vykálelo se Snu na boty.

Sen si povzdechl. "Sestro..."

"Počkej, než to vzdáš, musíme si rozdat dárky! Na!" Vrazila mu Smrt do ruky balíček.

S vpravdě útrpným výrazem ho Sen otevřel.

Uvnitř byla menší krabice a uvnitř ní ještě menší a uvnitř...

A pokud Sen neumřel, rozbaluje ji dodnes.

"Sním o tobě každičký den a noc," promluvila jsem k Morfeovým zádům.

Neotočil se. "Proč?" Jeho hluboký hlas prořízl ticho noci jako hrom.

Zaváhala jsem. Jak říct to, co jsem si dlouho odmítala přiznat? A má to vůbec cenu?
Může věčnosti záležet na jednom pomíjivém snu?

"Promluv," vyzval mě, když jsem dlouho mlčela.

Obešla jsem ho a zvedla hlavu, abych mu viděla do hvězdných očí. "Sním o tobě... protože mi pomáháš věřit, že zázraky se dějí."

"To není moudré. Víra v nemožné je ještě nebezpečnější než důvěra ve mě."

"Nejspíš máš pravdu."

Ale přesto tě miluji, nemusela jsem říct nahlas.

"Všechno nejlepší," položila jsem před Morfea obří čokoládový dort.

"Uvědomuješ si, že jsem personifikace snu? My neslavíme narozeniny."

"Odteď ano. Tak dělej, sfoukni svíčky a něco si přej," pokývla jsem ke 13,7 svíčkám na dortu.

Morfeus povytáhl obočí. "Proč 13,7?"

Zakřenila jsem se. "Za každou miliardu tvého života jedna. Víš vůbec, kolik v dnešní době stojí svíčky? A když je něčí přítel fosílie..."

Morfeus našpulil rty. "Já nejsem fosílie. Jsem... v nejlepších letech."

Povzdechla jsem si. Možná nebude dobrý nápad dávat mu přáníčko s nápisem: Vůbec nejsi starý. Ale radši nechoď do muzea, jinak tě vystaví jako exponát.

Nebe nad námi zdobily šedé mraky. Chladný větřík čechral mé vlasy, něžně hladil tváře.

Nikdy jsem neviděla nádhernější místo.

"Kam půjdeme teď?" odvážila jsem se zeptat.

Morfeus na mě pohlédl. "Jak by sis přála vidět mez mé říše, má paní?"

Mé srdce - ta zrádná mrcha - se zatetelilo. "Moc ráda."

Morfeus přikývl. Následovala jsem ho, obdivovala jeho hrdou krásu. Povytáhla obočí, když mě zavedl do ložnice.

"Můj pane...?" hlesla jsem.

"Říkej mi Sen," položil mi prst na rty. Když mě políbil, zatočila se mi hlava. Rázem jsem viděla všechno Snění, nikdy nekončící hranice, meze bezmeznosti.

A milovala jsem ho za to.

Ashlyn protahovala chystání do postele, jak jen mohla. Její matka už ale začínala být netrpělivá, co chvíli kradmo kontrolovala hodinky. Musela chtě nechtě jít spát.
Noční lampička přívětivě mrkala, ale Ashlyn, s peřinou až u brady, se už třetí noc před spaním třásla strachy.
„Mami, prosím, zůstaň se mnou.“
Povzdech. „Už jsme o tom mluvily…“
„Paní Coppeliová říkala, že když třetí noc nemůžeš spát…“
„Nechápu, proč vám říkala takové věci…“
„…přijde Sandman a ukradne ti oči!“
„Miláčku, je to nesmysl.“
Pusa, zhasnutí světla, zašustění matčiných šatů.
Ashlyn, paralyzovaná strachy, sleduje dál muže stojícího v rohu pokojíčku.
Mezi prsty přesívá písek.

"Nesnáším společenské akce." Zabrblal Morfeus.

"Byl to tvůj nápad uspořádat ples," připomněla jsem mu.

"Já za to nemohu. Lucienne mě k tomu donutila."

"Jistě. Může za to knihovnice."

Začala hrát nová písnička. Morfeus vypadal, že každým okamžikem pukne.

"Pojď si zatančit," vyzvala jsem ho.

"Ne."

"Prosím?"

"Ne."

"Pěkně prosím?"

"Ne."

"Já vím, že jsi příšerný tanečník, ale..."

"Jak se opovažuješ. Jsem ze všech nejlepší."

"Dokaž to."

S povzdechem ustoupil. Vzala jsem ho za ruku a roztočila v kole.

"Působivé. Vážně máš pohyby jako Jagger."

"Za tohle se ti zítra bude zdát o návštěvě zubaře."

Zasmála jsem se a políbila ho.

"Promiňte."

Zvedla jsem oči od knížky. Mé obočí vylétlo vzhůru, když jsem si nově příchozího prohlédla. Vysoký, štíhlý, vlasy jak havraní křídla, oči, v nichž by se nejedna zhlídla...

"Ano?"

"Vypadá to, že můj havran se chce přátelit s vaším," ukázal na ptačí páreček. Krákali na sebe, ale neznělo to nepřátelsky, právě naopak. Jen abychom za chvíli neměli mladé...

"Víte, co se říká. Vrána k vráně sedá."

"Jsou to havrani."

"Detaily."

Bez vyzvání si přisedl na mou lavičku. "Jsem Sen," představil se.

"Amy. A myslím, že naši havrani se právě políbili. Tedy, ťukají o sebe zobáky."

"To mě vůbec nepřekvapuje."

Touha a Zoufalství, blíženci a nejmladší z Věčných, mají příbytky vedle sebe.
Dům Touhy je ohromný a okázalý, stvořený k jejímu obrazu. Touha s rozkoší dlí v jeho srdci.
Dům Zoufalství je stínem domu Touhy. Leží u jeho pat a táhne se šerem do daleka. Jeho střed je stínem srdce, pochmurný a plný zrcadel.
Zoufalství posedává v jeho středu, háček prstenu zaťatý do kůže stehna, pohledem přejíždí od zrcadla k zrcadlu. Trpělivě čeká, až pohlédnete do některého z nich a spatříte stíny svého srdce.
Kdo uvěří, že stíny, které spatřil, jsou celá pravda, propadne Zoufalství a vstoupí do jejího domu.

Plížila jsem se tiše.

Přesto mě uslyšel. Aby ne, vždyť on je Snění a Snění je on.

"Vím, že tam jsi," Morfeus promluvil, zatímco se koupal v potoce a voda mu stékala po nahém bledém těle.

Věděla jsem, co dělat. Vystoupila jsem zpoza keře a uklonila se. "Pane, odpusť mi, prosím."

Přistoupil ke mně a uchopil mě za bradu. "Podívej se mi do očí, děvče."

Poslechla jsem.

"A pověz mi, o čem sníš."

Našla jsem odvahu. "Chci tvé srdce, můj pane."

Morfeus to uvážil. "Srdce je párový orgán, malý snílku. Své ti nemohu dát, ale můžeme ta naše spojit."

"Ano."