Klub radosti a štěstí

Americké dcery zavírají uši, zatínají pěsti, když jim jejich čínské matky cpou svoje hloupé průpovídky.
„Nemůžeš dávat zrcadlo k nohám postele! Všechno štěstí se v něm odrazí a obrátí.“

Hodnotí, místo aby podporovaly, chápaly, objímaly.
„Jsi podrážděná – moc ohně. Jsi roztěkaná – moc vody.“

Nepolitují, nepovzbudí. Kritizují.
„Když pláčeš, přiletí straky a pijí ze tvých slz. Z tvého smutku mají radost.“

Dokud americké-čínské dcery nepochopí, že je to strach, hrůza pohřbená hluboko, že kdyby všechna láska a city vytryskly, pak by jejich matky plakaly, smutkem a štěstím a radostí.
Všechny straky, co jich jen je, by nedokázaly vypít jezera jejich slzí.

Moje matka byla zahrnuta péčí a přepychem, oblékala se do hedvábí, jedla sladké rýžové koláčky a byla krásná a oblíbená.
Dokud neporodila syna.
Dokud nepochopila, že První dáma je stín, Třetí dáma bezduché stvoření, zatímco Druhá dáma není laskavou přítelkyní, ale jedovatým pavoukem spřádajícím sítě v temnotách.
Dokud nepochopila, že ona je jen Čtvrtá žena, nic víc než pouhá kurtizána, že dítě, které porodila nepatří jí, ale Druhé dámě.
Tehdy její duše umřela a zůstala pouhá skořápka.
Tehdy si moje matka připravila sladké rýžové koláčky, posypala je opiem a jedla a jedla, dokud svoje prázdné tělo nenaplnila až po okraj.

V matčině kuchyni připravuju oslavu čínského Nového roku.
Jako dítě jsem nenáviděla chodit před hostinou nakupovat na trh.
Toužila jsem být June May, americká holčička, a maminky amerických holčiček nešťouchaly do krabů v nádrži, aby zjistily, zda jsou živí („Ani žebrák nejí mrtvého kraba, Ťing-Mej.“), ani nekřičely na prodavače, že krab bez klepeta znamená smůlu pro celý další rok.
Jak zbytečná byla moje zloba...
Jsem June May a jsem i Ťing-Mej, jsem celek složený ze dvou půlí.
A moje ruce, které oplachují kraby (všichni jsou živí a mají obě klepeta), jsou ruce mojí matky.
Protože ona je ve mně.
Navždycky.