Utajený

Je mi třicet pět let.
Jsem celkem úspěšná, mám vlastní byt a v něm obrovskou spoustu bot a kabelek.
Stačí to ke štěstí? Co je štěstí?
Mám pocit, že mi něco pořád chybí.
Chlap?
Hledám.
Randím.
Mužů je dost. Někteří jsou jen na jedno použití.
Zase hledám.
Randím.
Někteří muži jsou dobří jako módní doplňky. Nějaký čas se dají používat, ale pak vyjdou z módy.
Zase hledám.
Zdá se, že to je ten pravý.
Nebyl. Rozchod bolí.
Ale už vím, že mám něco velmi cenného. Mám štěstí.
Mám spřízněnou duši. Dokonce tři spřízněné duše.
Jmenují se Miranda, Charlotta a Samantha.

"Kdepak máte toho hlodavce," ptal se pracovník odchytové služby Zdenek.
"Spí támhle v křoví," ukazoval punker Péťa do rohu zahrady, "poslouchá hudbu."
"Cože?"
"Ukradl mi walkman, zalezl a poslouchá!," vysvětloval Péťa smutně.
Feťák blbej, pomyslel si Zdenek. Na nic jiného se raději neptal a vyrazil.
Po pár krocích skutečně zahlédl velkého hlodavce se sluchátky na hlavě, jak slastně oddechuje na suchém listí. S obavami se ohlédl na Péťu, jenž vše pozoroval zpoza okna.
Náhle cosi prosvištělo vzduchem, následoval krátký záblesk a hlodavec byl fuč.
"Mám tě!," ozvalo se.
Ash Ketchum proběhl kolem strnulého Zdenka, sebral pokéball, přeskočil zídku a zmizel.

"Ti to říkám, ty vole, kerej dežo by tohle zmáknul. Žádnej a von si toho byl taky vědomej. Pořád říkal předkloňte se, vyplázněte jazyk a psal si to do takovýho mrňavýho sešítku. No a pak taky poudal, že prej budu slavnej, hóóodně. On že prej píše komédie i pro Prahu. A že taky napíše i jednu vo mně. Šak je to taky v tom názvu. Jmenuje se to celý po mně - Visionář. To proto, že mi v tom hřbět zbyla taková díra, že si tam můžu pověsit hák se salámem. Aby ne, vždyť tam ta kudla byla dobrý štyry hodiny..."

"Copak jsi to někdy neslyšel? Umění má být pro umění. Umění má být věčné! To co děláš ty, není umění!"
"Jako by tvoje umění bylo pro umění! Uvědom si, že ho používáš k boji!"
"Ale aspoň je věčné! Nezmizí hned po tom, co ho vytvořím."
"Věčné? Stejně ho brzy zničíš."
"Tím chceš říct, že jsem slabý?!"
"Jo, rozhodně mnohem slabší, než jsem já. I kdyby jsi byl silnější, nikdy se nestaneš lepším umělcem než jsem já! Umění je pomíjivé!"
"Satetsu Kaihou!"
"Katsu!"
Pein si povzdechl: "Sasori si zase četl v knížce o lartpourlartismu."
"A zase to špatně pochopil." dodala Konan.

"Co má být tohle!?" vykřikla Bábi Zlopočasná a vytáhla z Magrátina zavazadla plavky miniaturní velikosti.
"Mám je, abych mohla při úsvitu cvičit ve vlnách pět malých Omnijců s lehkou myslí podle učení mistra Prok-rinda-pana." podívala se na ni svýma nevinně vodovýma očima Magráta.
"To je pohoršující, Magráto" řekla Bábi přísně.
"Pohoršující by bylo, kdyby si to ve vlnách štrádovala úplně bez-…" Stařenka Oggová zaznamenala Bábin pohled, zmlkla a zatvářila se provinile.
"Jsou hrozně praktické a v Genově je teď teplo." řekla Magráta.
"Teplo dělá dobře na klouby." prohlásila Stařenka a potajmu přibalila do zavazadel dvoje plavky pro sebe a Bábi.

Opatrné pomalé pohyby. Ruka se nesmí zachvět.
Jemně, trpělivě, s rozvahou. Linie musí být dokonalé.
Zaváhání. Jsou dostatečně estetické?
Ne, to není ono.
Znova a jinak.
Pomalu, pomalu a rychlý krátký švih. Tohle už vypadá lépe. Ano, tahle část se povedla.
Chvíle odpočinu a soustředění.
Dokonalost dá pořádně zabrat. Nejen rukám. Musí se přemýšlet.
Dobrá, může se pokračovat.
Zlehka a jemně.
Úžasné linie pomalu přibývají.
Po několika hodinách je dílo hotovo. Ruce bolí, ale tvůrce je spokojen.
Zlatoslav Lockhart si zálibně prohlíží v zrcadle se zlatým rámem svůj dokonalý účes ze svých dokonale zlatých vlasů. Perfektní vzhled je vážně umění.

Stál na křižovatce dvou cest. Možná tří. Ta třetí byla jednosměrná a končila uprostřed křižovatky. Právě po ní přišel.
Clint Barton, bývalý agent SHIELDu, bývalý poskok Lokiho, bývalý… Býval leccos. Teď nebyl nic. Proto stál na křižovatce a odříkával slova, v jejichž účinnost moc nevěřil.
„Takže ty chceš obětovat svoji duší?“ zeptal se překvapivě civilně vypadající démon.
Clint mlčky přikývl.
„A co za ní chceš?“
„Umíš vrátit čas?“
„Ne.“
„Oživit mrtvé?“
„Ani náhodou.“
„A co vlastně umíš?“
„Jak tak na tebe koukám,“ zamyslel se Crowley. „Tak vůbec nepotřebuješ mě. Asi tě seznámím s jedním andělem. A pak zajedem na Tahity.“

-poprvé-
Hospodář šel naštípat dříví na zátop. Ve dřevníku stála jeho dcera a zkoumala si boky. "Kudla, táto, proč se mi tak zvětšuje zadek?"
"Ach, kdyby tu tak teď byla tvá maminka..."
-podruhé-
Hrnčíř vešel do stodoly. Na hromadě sena seděla jeho dcera Anička a v malém zrcátku si prohlížela prsa. "Kudla, tati, co mi to tady vyrostlo?"
"Kdyby tak žila tvá maminka..."
-potřetí-
Karaba vcházel do seknice a už od prahu slyšel divné zvuky.
"Kudla, táto, jakto, že si doma?"
"Ještě že se toho nedožila tvoje maminka! Princátko! Takhle mi bodnout kudlu do zad, Kudla! A v mojí postli!"

Zbývá mi posledních pár slov života.
Měl jsem to čekat.
Mého strýce sežral medvěd.
Mou matku otrávila má teta.
Mou tetu uškrtil můj otec.
Mého otce podřízl můj děda.
Mé bratry - oba - rozkrájeli.
Má první láska se dala na úspěšnou kariéru prostitutky. Před pár stránkami uhořela.
Má choť mi vrazila kudlu do zad, když si začala s mými bratry (Dokud žili. Oběma.). Usmažil ji drak.
A můj vlastní syn mi vrazil kudlu do zad, když... mi vrazil kudlu do zad.
Prý jsou autoři, kteří mají své postavy rádi.
Píšou jim happyendy. Normální rodiny.
JÁ MUSEL SKONČIT U TOHO ZASRANÝHO MARTINA.

"Má namířeno ještě daleko?"
Jó, kamaráde, tak to bych taky rád věděl."
Oba cestovatelé pohodlně usazeni žvýkali stéblo trávy, zatímco vzduch kolem jejich uší svištěl.
"A bude tam dobrý jídlo?"
"Hele, zatím jsme nikde nehladověli. A kdyby něco, máme sušený zásoby."
"Když já radši čerstvý. "
"Co by za suchý v Africe dali."
"Ale v Africe si pamatuju prales plnej banánů a dalších lahodných plodů. A bambusový výhonky. O kokosech nemluvě."
"Myslel jsem Saharu, čudlo."
"Neřikej mi jako rybě, připomene mi to Třeboň a stejská se mi. A potřebuju čůrat. Kdy už zastaví?"
Klobouk kouzelníka Pokustóna se měkce snesl do podrostu.