Tajemství hradu v Karpatech

„Má! Ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma ma mááá! Mň mň mň! Bontón trombón bonbón bon! Echm echm. Chm.
O sole! O sole mio! Sta 'nfronte a te! Nessun dorma! Nessun dorma! Tu pure, o, Principessa, nella tua fredda stanza,guardi le stelle che tremano d'amore e di speranza! L’amour est un oiseau rebelle que nul ne peut apprivoiser! Znám jednu dívku, ta má dukáty, má dukáty!“
Vilja Déži si povzdechl a upravil smotek vlny v uchu.
Hrabě je možná superlativně disponován, ale obyčejnýho lesáka z toho může tak akorát rozbolet hlava.

"Salsooo!"
Hrabě Teleke z Tölöke se zhroutil v záchvatu nevýslovného bolu, a byť to byl bol velmi okázalý a teatrální, byla to dobře odvedená práce. Jeho sluha trpělivě nesl s ním ono břímě lásky, jež musela skončit ach, příliš brzy.
Ano, takhle se zachovává styl, pomyslela si obdivně Salsa Verde, a pohodlněji se opřela na svém obláčky vystlaném divanu.
Ale co to? On nehodlá zemřít spolu s mou památkou? Odporný, přízemní pokrytec. Musela uznat, že Robert Gorcz z Gorcsény byl sice cynický padouch a k jejím fyzickým ostatkům měl pramálo úcty, ale dokázal pochopit to hlavní: dokonalost umění je nesmrtelná.