Moje články

Píšu drabble ráda. Je to mnohem jednodušší než vymýšlet komplexní příběhy. Nějaký ten nápad, trošku vtipu nebo zamyšlení, pointa. Žádné místo pro velké přešlapy.
Byly doby, kdy jsem se pokoušela psát delší fanfikce. Vybrala jsem si fandom a postavy (no dobře, tím, že to byl většinou Snape jsem si moc nepomohla) a... stvořila Mary Sue. Nesnáším Mary Sue. Nemůžu ji číst. Ani po sobě. Tak jsem ji přepracovala a vznikl - Gary Sue! A pak jsem ke svému zděšení vytvořila příběh plný Mary a Gary Sue.
Nakonec jsem ten text pohřbila hluboko do bordelu v počítači a vrátila se k drabble.

Provazy svazující ruce, když ho jeho otec bil řemenem.
"Pouta na tebe" a ten zatracený Potter.
Znamení ho připoutalo k Temnému Pánu. Pocit svázaných rukou se ještě prohloubil, když padal před Brumbálem na kolena.
Pouta na židli během soudu po první kouzelnické válce.
Spoutaný život špeha.
Stuhy nezlomitelného slibu poutající ruce.
Pouta, když se po válce probudil na ošetřovně. Potterovi ještě nikdo nevěřil.
Spoutání během druhého soudu.
A do toho všeho Hermiona, rozplétající provazy výčitek minulosti. Hermiona ničící pouta viny. Osvobozující.
Celý život byl spoutaný. Teď má ruce volné. A v nich krabička. Pokud řekne ano, sváže jim ruce kněz.

Už je to chvíli, co u mě Paragordius bydlí. Nejprve jsem s ním nechtěla mít nic do činění. Šla jsem se jen napít a on se ke mně přidal. Nechtěl zmizet a tak jsem ho vzala s sebou. Dnes mi mé počáteční antipatie připadají podivné. Udělala bych pro něj všechno. Chci být jeho dokonalý hostitel. A tak mu poskytuji domov, stravu, prostor pro osobní růst a vývin. Soused tvrdí, že mi to leze na mozek, ale já chci, aby byl úspěšný i v soukromém životě, měl hodně potomků... Do vody bych pro něj skočila. Doslova. Jenže, jako Nemobius neumím plavat.

Doprdele... utíkám. Ani jsem se pořádně nenajedla. Po dlouhé době rande, celý dům jen pro nás a já nestíhám. Čekám výčitky, ale on se usmívá.
„Ten film dávají ještě v deset, což znamená, že máme skoro tři hodiny čas.“ mrkne na mě a odvádí mě do koupelny k vaně plné vody. „Pak objednám pizzu“ dodává, zatímco se oba noříme do pěny.
„Jsi můj hrdina“ políbím ho.
Šílený randál, kouř, jiskry. Zaječím. Na zemi vybuchuje petardový pás. Vzápětí otevřeným oknem proletí balíčky kondomů. Pubertální smích.
„A to bylo co?“ ptám se, stále v šoku.
„To byl hrdinův trapný bratr“ povzdechne si.

„TAK, CO BYS DNES CHTĚLA DĚLAT, MALIČKÁ.“ sklonila se k ní vysoká postava v plášti.
„Kreslit!“ vyhrkla malá Zuzanka.
„VÝBORNĚ,“ Smrť vytáhl bílé čtvrtky papíru a černý uhel.
„Dědo, nemáš pastelky?“ nedala se Zuzanka odbýt.
„PASTELKY?“ podivil se Smrť.
„Barevné tužky. Velké balení. Maminka mi jich koupila dvanáct, ale šestnáct je lepších.“ vysvětlovala trpělivě.
„NĚCO VYMYSLÍME.“
Druhý den na ni čekala sada šestnácti tužek. Přesně jak chtěla. Zuzanka dárek obhlídla, smutně si povzdechla a pak si vybrala vedle ležící uhel. Svého dědečka milovala, ale občas měla pocit, že některé věci prostě nechápe. Na stole zůstal ležet balíček různě černých pastelek.

No... za zkoušku to stálo, dumal mezitím, co hledal nějaký žebřík. Zrovna se pokoušel zkvalitnit a zlevnit Vlkodlačí lektvar. Čtyři měsíční kameny byly prostě moc. Začal experimentovat. Při správné úpravě poměrů stačilo přidat pouze tři a výsledek se zdál nezměněn. Šli i dva a navíc se tím docílilo i menší dávky vajec Popelce a pravděpodobně i vyšší účinnosti. Dokonce to šlo i s jedním jediným měsíčním kamenem. Účinnost sice trošku klesla, ale i tak byla srovnatelná s původní verzí.
Nakonec vyzkoušel kámen eliminovat úplně. To by tedy už nešlo, zhodnotil to, když našel žebřík a začal seškrabovat kotlík ze stropu.

První upír v městské hlídce! Protekční tlačenka Ligy střídmosti nebo politický tah?
Všem našim čtenářům je jistě známo, že v Hlídce jsou zastoupeny všechny rasy Ankh-Morporku. Kromě upírů. Ovšem ne nadlouho! Jak se naší redakci podařilo zjistit, velitel Elánius si již dnes promluví s možným nováčkem! Dokáží vtlačit upíra i do této instituce? O veliteli Hlídky je známo, že tyto bytosti nemá v lásce. A co by to mohlo znamenat pro nás?
Pravdou však zůstává, že situace k této možnosti opravdu směřuje. Liga i Vetinari se zřejmě budou za protlačení upíra do Hlídky tvrdě bít. Že by i do krve?

Ještě pár dní a bude dospělý. Neskutečně se těšil. Bude svobodný, volný. Konečně vypadne od toho bastarda, co si říká otec. Ještě nedávno ale netušil, co bude potom dělat. Bez peněz, bez přátel, bez domova. Jeho sen stát se lektvaristou byl hrozně vzdálený.
Pak ale přišle Lucius. Prý si jeho schopností všiml On. Přijme ho mezi své lidi. Dokonce už teď se s ním přátelilo mnohem spolužáků než kdy dříve. Konečně cítil, že má význam. Navíc mu splní jeho sen - umožní mu vystudovat lektvary na prestižní škole.
Pozítří přijme znamení. Zatím ještě neví, jak vysokou cenu za to bude platit.

Spokojeně se uchechtl. Práce pro Temného pána byla někdy pekelně obtížná, tento úkol byl ale až směšně snadný. Myslel si, že projít kolem takového monstra bude téměř neproveditelné. Hagrid mu ale celé tajemství, jak cerbera uspat, vyžvanil během několika desítek minut strávených v krčmě. Ani ho nepoznal. Jak by taky mohl, když nekoktal. Teď už zbývalo jen sehnat vhodný hudební nástroj a...
"Tak hele mladej," ozvalo se ze stínů,"co bude s tou výplatou. Vejce se letos extrémně špatně shání."
Quirrell převzal z kostnaté ruky účet a zbledl. Trošku se přepočítal. Hagrid byl možná kořist snadná, ale rozhodně ne levná.

Svého otce, architekta z Rwandy, prakticky neznal. Viděl ho jen několikrát, když náhodou zavítal do Belgie. Ve dvanácti mu řekli, že jeho otec zemřel. Pravděpodobně zemřel během genocidy, která tou dobou v Rwandě probíhala společně s občanskou válkou. Neptal se. Ztratil se jako duch, jak by řekl on, génie, džin. Přesně podle významu tohoto slova. Nikdy vlastně nebyl. Po detailech, minulosti a svých kořenech z otcovy strany možná ještě někdy bude pátrat. Až bude mít vlastní dítě.
Po otci mu zůstal exotický zjev a téma zmizení, které se promítlo i do jeho hudby. Zpověď kluka vyrůstajícího bez otce boří hitparády.

Matka seděla ve svém křesle na terase a pozorovala pole. Vlny se přelévaly přes rozbořenou hráz. Měla nepřítomný pohled. Suzanne přemýšlela o sňatku s p. Jo. Alespoň by mohla odjet.
Matka se najednou rozběhla k hrázi a začala zpět vršit spadlé kameny. Její šílenství pravděpodobně dosáhlo vrcholu, pomyslela si, když na její příkaz znovu stavěli hráz a naposled osázeli to zatracené pole. Stejně všechno zase sežerou krabi.
Tu noc je matka vyhnala ven s koši. Krabi, jako obvykle, přišli zničit jejich živobytí.
Druhý den už nabízela Suzanne ve městě vynikající masové koule. Tehdy ještě nemusela říkat, že obsahují stopy korýšů.

Odevšad na mě civí. Vyčítavě. Všudypřítomné Oko. Při sledování dobrodružného seriálu na mě Malá tábornická encyklopedie křičí, že jsem se stejně nikdy nenaučila rozdělávat oheň bez sirek. Při zasněném koukání na mapu v pokoji mě vyčítavě pozorují Vlajky a znaky celého světa. Moc dobře ví, že jsem se je nikdy nenaučila. Rozum do kapsy mi nemilosrdně připomíná znalost pouhých 8 písmenek Morseovy abecedy a pokaždé, když jdu do lesa mě Naše houby upozorňují, že nejsem takový expert, jak bych chtěla.
Každá knihovna v domě je připomínkou toho, že mám spousty více, či méně užitečných knih. Ale jen jednu jedinou hlavu.

Zdálo se mu, že ho z tohodle chlapa prostě už opravdu odvezou. Proč ho musel dostat na starost zrovna on? Muž stál zrovna na vrcholu kopce a křičel cosi o svinstvu a bozích. Kolem lítaly blesky, nastal nekonečný a ultimátní chaos. Mrakoplaš nechápal, jak je možné, že do něj ještě neuhodilo. Dvoukvítek se prostě dokázal ze všeho vyvléct. Tak jako on. Jenže Mrakoplaš přežíval díky svým rychlým nohám. A zkuste běžet v bouřce!
Potlačil poslední pud sebezáchovy. „Ty idiote!“ řval na něj, zatímco mu strhával dobře navlhčené měděné brnění, „Že jsem tě tak jednou nazval neznamená, že to musíš zkusit!“

Olympa si zkoumavě prohlížela blondýnku u stolu. Učesané vlasy, upravené nehty, na hábitu ani náznak skladu. K neuvěření. Přitom se jí profesorka péče o kouzelné tvory dušovala, že Fleuřin školní trest proběhl přesně tak, jak žádala. Dívka měnila testrálům podestýlku. Překvapivě bez námitek a s nadšením.
Když nastoupila, měla o ni starost. Ta ji ovšem brzy přešla poté, co první slečně, která dívenku nazvala „trapnou míšenkou“ zezelenaly vlasy a vypadalo obočí.
Ze zamyšlení ji vytáhlo hlasité zaječení. Na pár studentek jakoby odnikud spadly kusy testrálího hnoje. Fleur dál poklidně jedla salát.
Ne, povzdechla si Olympa. Toto rozhodně není něžná květinka.

Začínáte plni očekávání, elánu. Stoupáte vzhůru. Otevírají se vám nové pohledy na svět, posouvají horizonty. Máte ty nejlepší vyhlídky. Jste nadšeni a kocháte se tím, jak jste vysoko. A vrchol stále ještě v nedohlednu. Pod vámi se plahočí životem znavení lidé. Nechápete je. Svět je tak krásný. Až z toho všeho na chvíli dostanete závrať.
Najednou se ale všechno změní a vy už pouze nezastavitelně klesáte. Horizonty se přibližují, stejně jako tvrdý beton země. Poslední vyhlídka je nenávratně pryč. Jste úplně dole.
A pak musíte z toho zatraceného London Eye vystoupit a potupně žádat ochranku o vaše zabavené manikurní nůžtičky.

Samuel Elánius se zamyslel. Bylo to jen několik dní, co odešel z hlídky, svlékl zbroj a navždy za sebou zavřel dveře strážnice. Už žádné pochůzky, žádné noční služby. I když... Teď tu byl ten zatracený Vetinariho dopis. A Karotka stále vyčkával u dveří.
Velitel městské hlídky. Šlechtický titul. Tohle ale přece nechtěl. Budou z něj chtít udělat šaška v krajkách a s límečkem. To by se jim na to mohl...
Jenže... hlídka. Jeho hlídka. A co se krajek týče... Elánius se v duchu usmál a odebral se do pokoje. Za čtvrt hodiny měl na sobě svůj oblíbený promáčknutý hrudní plát.

Anonymní seznamky jsou stejné. Přezdívka je základ. Sladké utajení. Teď můžu psát, co chci! Kdo se ale skrývá pod všemi těmi jmény? Co si o mně asi myslí? Ještěže mě neznají. Beztak to jsou nějaké znuděné středoškolačky.
A pak přijde oťukávání ostatních členů stránek. A zjišťování, že to jsou fajn lidi…
První zjištění pravých jmen. První pád anonymity. Bližší informace…
Náhodné setkání. Nesmělé: „Dobrý den, vy jste paní Xxxová? Já jsem Sophie.“
Odhalování dalších prima lidí za podivnými jmény. Zábava.
Stejně ale tato seznamka byla trošku jiná. Psalo se v ní všem účastníkům najednou. A vždy jen ve sto slovech.

Byla to velká sláva. Na lesním chodníčku se procházel Šmudla se svou nevěstou, fotoaparáty cvakaly, dárky se předávaly. Když tu najednou se z okolí vyřítila skupina medvědů. Vyděšení trpaslíci se rozutekli a zanechali všechno tak, jak to leželo. Nadšení medvědi posbírali dnešní lup a vyrazili do města nakupovat. Jenomže zapomněli, že kolem toho velkého dubu by procházet neměli. Skupina číhajících loupežníků je oškubala zcela o všechno, měli štěstí, že zachránili aspoň svoje kožichy. Na zloduchy ale čekal ten nejdůležitější úkol. Dostat kořist do doupěte. A to byla nebezpečná cesta.
Ráno našel hajný povoz u bažiny a kolem pouze ohlodané kosti...

Ples probíhal vcelku přijatelně. Skupinka rozjařených, hormony nabuzených teenagerů byla sice časovaná bomba, ale zatím se žádné významné problémy nevyskytly. Tedy až do doby, kdy se ke mně přitočil Albus.
„Smím prosit, drahá Minervo?“
„Albusi,“ zaváhala jsem a zaposlouchala se do rychlých tónů Sudiček, „nejsme na to už moc staří?“
V tu chvíli nám přes stůl proletěly dvě stříbřité postavy. Krvavý baron a Šedá dáma. A tančili… twist? Kde se to, ksakru, naučili?
„No, jak vidíš, Minervo, věk v tuto chvíli nehraje vůbec žádnou roli.“
Zatracení duchové! Skoro už jsem začínala věřit, že by tento večer mohl i dobře skončit.