Moje články

Na tyto maily jsem se... těšila tak moc, jak se jen lze těšit na mail, který vám bezpečně bude oznamovat bezpečnostní problém nebo změnu nastavení. Přesto jsem je vnímala trošku jinak než obdobné anonymní zprávy jiných firem a dodavatelů. Tento totiž chodil z jmenné adresy. Žádné newsletter@firma.com nebo safetyinfo@servis.net. Ale pěkně Ypsilonova.zet@firma.cz. Celorepublikový osobní kontakt, naše "bezpečná známost", kterou jsem sice nikdy neviděla a naše konverzace byla omezena na zasílání informací sem a formulářů tam, ale bylo to tak nějak hřejivě lidské.
Pak přišlo první Důležité bezpečnostní upozornění od Safety, XYZ, Mailto:safety@firma.cz a já si povzdechla. Aspoň podpis zůstal stejný.

Někdy to už tak bývá, že to, co si jeden přeje, je noční můrou toho druhého. A podmínky dnes byly příznivé, což znamenalo nepříznivé pro ni. Pět stupňů pod nulou, sluníčko, třpytivý prašan. A taky sobota. Fronta na lanovku se nevyhnutelně prodlužovala, remcání zesilovalo. Nevadilo jí to. Stokrát lepší než alternativa.
"Pojď! Konečně je napadlo spustit kotvu!" Copak mu mohla zkazit radost? "Podívej! Skoro nikdo tu není!" radoval se. Následující hodiny sice strávila mimo fronty, ale křečovitě se držící tyče ve snaze nevyjet že stopy, držet směr a zároveň neutlačovat toho vedle. Večer bude mít na boku pod zadkem modřinu.

'Vilijovka' v oblasti Těšínského Slezska označuje populární předvánoční setkání s kolegy či přáteli. Slovo ovšem není odvozeno, jak by se mohlo dle výsledku zdát, od "všichni se vylijeme", ale polského "wigilije" (den před svátkem).
Wiliówky začínají zhruba na Mikuláše a peklo jsou především pro aktivní členy společnosti. Firma, pracovní skupina, staří spolužáci, SDH, sbor, klub šipkařů... a člověk vyhlíží Wigilije Bożego Narodzenia (Štědrý den) jako vykoupení, jenom aby se pokaždé našla partyja, která může až 28.12. Pak ještě někdo vymyslí společný Silvestr a dílo je dokonáno. Zasloužený odpočinek až.. do plesové sezóny. Hrozný flám celé toto zimní období. Fakt.

Absolutní nedostatek času nás donutil jediné přístavní město itineráře redukovat na promenádu, zmrzlinu a pláž. Historie je zapomenuta, kupředu hleď! Pláž byla přes teplé počasí brzkého podzimu prakticky prázdná, bez zázemí či stánků, ale čistá, písčitá, a moře bylo teplé. Opuštěné budovy rekreačních areálů z dob, na které se chce zapomenout, střídaly na obzoru počátky nové výstavby. Oprýskané zdi brutální šedi vedle renovací. Nový váhavý pokus o znovunastolení dávné slávy, nejistý, jako osud chátrající secesní budovy kasína.
Constanta mě zvláštně zaujala a byla zařazena do seznamu "Příště Prozkoumat Podrobněji". Plán, který se po pěti letech také jeví jako dost nejistý.

Ginny se nejistě rozhlížela po kurníku. “Co je toto zase za opičárnu?”
“Myslíš slepičárnu?” pousmál se Draco. “Budou Velikonoce, tak jsem chtěl udělat něco tradičního.”
Jeho bezelstný úsměv a nadšení ji řeklo víc, než potřebovala.
“Draco?” Zeptala se opatrně. “Víš, že velikonoční vejce se buď vaří ve vodě s barvivem nebo se vyrábí v Ráji z čokolády, že?”
“...Nedělají?”
Povzdechla si. “Nejsou vařená, že ne?”
“...Nejsou.”
Něco v jeho nejistém pohledu ji donutilo zabořit zuby do nejbližšího kusu. Zorničky se rozšířily.
“Nejlepší belgická čokoláda. Tajný recept. Prvotřídní peruánské kakao… Lektvar jsem přidal do krmiva. Promiň… hned to zruším…”
“Mmmm… Ne.”

Draco jen stál a stále šokovaně hleděl na svou ženu. Ruce od krve, nešťastníkova hlava se válela opodál v trávě.
Ginny se na něj podívala a pozvedla obočí.
"Draco? Ale no tak, nebuď cíťa, vždyť si byl ve válce."
"Tohle je jiné," prohlásil a ruce se mu klepaly. "Vždyť ono,... vždyť on byl... prostě jenom..."
"Nadbytečný, už jsme se o tom bavili," povzdechla si Ginny. "Deset vajec, šest slepic, čtyři kohouti. Z toho by nebylo nic dobrého."
Ginny vlila vařící vodu do hrnce.
"A teď se pořádně dívej. Já to pokaždé dělat nebudu."
Z následného zápachu se Dracovi zvedl žaludek.

"Vy budete mít řízky? To jako vepřové? Vy neznabozi!"
"Tak malá ještě rozhodně řízky mít nebude. Asi jí udělám lososa s brambory a budu ho jíst s ní, jinak by si nedala. Takže já řízky až potom."
"A co tradice? A co půst?"
"Štědrý den není, dle církve, dnem přísného půstu. Tím je jen Popeleční středa a Velký pátek. Vzhledem k tomu, že oslavujeme narození Krista, je myšlenka půstu poměrně absurdní. No a tradice smaženého kapra se datuje někdy do půlky devatenáctého století. Bramborový salát v dnešní podobě se u nás objevil až po druhé světové válce. Tolik k tradici."

Draco musel uznat, že nakonec v chovu slepic našel tajně zalíbení. Tedy ne, že by to někdy na veřejnosti přiznal.
Několik věcí mu ale vrtalo hlavou. Opatrně obracel v rukou čerstvě posbíraná vejce. Pevná, ale křehká a poměrně velká.
Jak? Jak to, že se nikdy nerozbijí? Ani při... no, vy víte... snášení přeci, ani následným pádem. V tom přeci musí být nějaký trik. A kde se bere skořápka? A taky - jak mohou tak malé slepice snášet něco tak relativně velkého. Vždyť to musí dát ohromnou práci. Rozhodně musí mít hodně síly v... no... pozadí.
Musí se na to zeptat Ginny.

Hlad. Krutý a neskutečný hlad. Nic jiného už necítila v této otrocké bídě, zbitá, hladová, ztýraná. A přesto tu bylo ještě něco jiného. Dítě. Její dítě.
Musí se rozhodnout, moc času už nezbývalo. Potom bude pozdě. Děsivé dilema kroužilo všude kolem a drásalo duši na kousky. Zoufalá si sedla a do rukou vzala malý kámen.
Pracovala skoro celou noc. V rukou jí zůstala malá třpytivá schránka. Velká tak akorát na slzu nebo dvě. Naposledy se podívala na své dítě. Ona musí přežít, tak velí unggue. Díky němu a pro něj. Protože ono se jednou vrátí. Až bude lépe.
Rozplakala se.

Vážený pane Snape,
v souladu se Zákonem na zlepšení stavu magické populace 121/1998 Sb., pořádá 12. 2. 1999 Ministerstvo kouzel Seznamovací ples, na který jste tímto zván.
Prosím, vezměte na vědomí, že účast na tomto plese je pro všechny nezadané kouzelníky a čarodějky povinná.
S přátelským pozdravem,
Kornelius Popletal, ministr kouzel.

Severus Snape se ušklíbl. Převis čarodějek nad kouzelníky byl v Anglii tradiční, ale vzhledem k tomu, že i mezi padlými v poslední válce bylo mnohem více mužů a Smrtijedi trčící v Azkabanu byli převážně taky muži, nabyl tento nepoměr gigantických rozměrů. Ne, toto nebude ples. Spíš lov na ženichy.

Jako motýl se vznáší krajinou, zamilovaná, šťastná. Nic nezáleží na tom, že ji rodina zavrhla, teď má jeho, jeho lásku, jeho víru a brzy i jeho dítě.
Musí odjet, říká, a slibuje, že se vrátí. Bude čekat. Křídla těžknou, motýl se třepotá blíž k zemi. Ale stále s nadějí na jeho návrat. Odmítá cizí nápadníky. Vždyť budou brzy spolu, všichni tři.
Přijíždí, leč není sám. Kdo je ona? Chtějí odvézt jejich syna pryč, daleko.
Motýl na listu těžce oddechuje. Nemá nic. Rodinu, lásku a místo Radosti je tu Smutek. Zavazuje mu oči. Čest ztratit nesmí.
Pochroumaný motýl padá k zemi.

To, že věčně zapomíná, že existuji, to bych ještě přešel. I když tedy nevím, k čemu jsem, když si ani nevzpomene, že mě má zmáčknout, natož aby věděl, co potom. Ale to, že se pořád někde válím a přicházím k úrazům, to mě opravdu štve.
Nejdřív mě zapomněl odložit před hodinou létání, takže jsem si po pádu pěkně natloukl. Jeho kamarád mě tři dny zapomínal vrátit. Od té doby jsem byl 5x zapomenut v učebně, 3x ve sklenících, 7x v knihovně, 15x v chlapeckých ložnicích a 9x ve společenské místnosti.
"Zapomínáček" neznamená, že mě může zapomenout, kde se mu zlíbí!

Pane Longbottome,
musím přiznat, že mne Váš dopis s žádostí o výjimku pro účast na hodinách lektvarů jakožto povinné součásti studia lékouzelnictví přinejmenším překvapil. Vaši žádost považuji za naprosté šílenství hodné jedině absolutně slaboduchého jedince.
Nepoznáte v praxi pel z vílích křídel od prachu z měsíčního kamene a při práci s nožem jste nebezpečný nejen sobě, ale i širokému okolí. Za poslední rok jste překonal svůj vlastní rekord v počtu zničených kotlíků a ta díra v podlaze zůstane připomínkou Vaší lektvarové neschopnosti již navždy.
Krom toho pláčete na špatném hrobě. Výuky lektvarů budu příští rok naštěstí ušetřen.
Prof. Severus Snape

Často na ni vzpomínám s tím, že jsme snad byli její sebranka. V nejlepším slova smyslu. Všechny ty třídy, kam kdy vkročila, s přísným výrazem a magnetofonem v ruce.
"Miluji vás," říkala nám a my věděli, že následně rozdá zadání testů.
"Vy hadi!" hřímala následující hodinu rozdávajíc červenou barvou hrající výsledky naší práce.
Někdy nám celou hodinu spílala, jindy vyprávěla o Paříži. Několikrát jsme překládali na čas, až se nám od per kouřilo. Pak uspořádala bagetové matinée.
Nejvíce naštvanou jsme ji viděli o Vánocích. V paralelní třídě překládali koledy.
"Ó má krásná jedličko, králi lesů, jak rád mám tvou zeleninu..."

Dnes se opravdu snažila. Černé minišaty, boty na vysokém podpatku, vyčesané vlasy, jemný, ale bezchybný make-up. Jejich rande. Pravda, už asi stopadesáté, navíc spolu sdílí domácnost i starosti, ale toto byly jejich výlety z každodenní rutiny. Vraceli se ztichlou ulicí. Přitulila se k němu.
"Povídej, co se mnou uděláš, až přijdeme domů?"
"Hmmm..." zabručel, "zabouchnu za náma dveře, budem se divoce líbat už v předsíni, pak tě otočím, ohnu, opřu o botník a pak tě ojedu zezadu."
"To nezní špatně," políbila ho.
"Ale nejdřív ti sundám ty boty. Takhle bych si musel vzít štafle."
"Pitomče," praštila ho lehce do ramene.

Zase mu srazili body. Rozhodčím FIS se jeho styl nelíbil. Nebyl pro ně dostatečně estetický. Ale on ty lyže k sobě dávat nebude!
Původně jich tímto stylem, který objevil Polák Mirosław Graf, skákalo jen málo. Kromě něho, Jana Boklöva, ještě například Jiří Malec.
A nehodlali přestat. I přes bodové srážky rozhodčích se to vyplácelo. On vyhrál světový pohár, Malec bronz na Olympiádě v Calgary.
Postupně se k této zázračné moderní technice skoku klonilo stále více skokanů. V roce 1992 rozhodčí kapitulovali a bodový postih u V-stylu zrušili.
Ono se těžko bojkotuje něco, co zvedá lyže o 28 % více než klasika.

Ginny měla pocit, že se její muž už definitivně zbláznil.
Draco už dvě hodiny chodil po dvorku mezi kuřaty s košíkem, koukal po zemi a cosi hledal. Zvědavě se vydala za ním.
"Draco? Co to tady provádíš?" zeptala se opatrně.
"Hledám vajíčka." odpověděl klidně.
Zasmála se. "Miláčku, koupili jsme je včera. Na vajíčka budeš muset chvíli počkat."
"Však čekám," odvětil a udělal další kolečko po rozhlehlém výběhu.
"Ty mě nechápeš. Kuřice se kupují asi dvanáctitýdenní. Slepice začínají snášet, když mají kolem pěti měsíců, půl roku."
"Ach tak." Smutně odložil košík a sklíčeně kráčel domů.
Ginny se usmála. Však se dočká.

"Tak jak?" zeptala se má vedoucí kolegyně. Můj první měsíc v práci, rozkoukávání, zaučování, klasika.
"Jo, je šikovná." co taky mohla říct jiného, že.
"No výborně," usmála se, "šikovní lidé u nás dostávají úkoly navíc."
A tak jsem vyfasovala svou první přednášku.
Já, která se skoro složila, když musela obhajovat diplomovou práci a při úprku ze sálu zapomněla fleshku.
V učebně sedělo sedm studentů čekajících, co ze mě vyleze.
Po odkoktaném úvodu nastalo něco jako:
"blablabla, ehm, blalba, ehm, jo, co jsem to, blabla, promiňte, zpět, spíše blablabla". Hodina byla nekonečná. Na konci zbyli čtyři. Otázky neměli. Úprk se opakoval.

Potřebovala bych nové boty. Mám totiž problémy s patama. Bez ohledu na to, jak opatrně boty obouvám či jestli používám lžíci, vždycky je na patách vydřu a pak už pomůže tak akorát nalepit opatěnky, které po čase spadnou. Hrozný patent, fakt. Patrik tvrdí, že u nás všichni v nepaternální linii máme patologické nohy.
Teď už ale hrozí, že když půjdu pro patizón, odřu se tak, že budu muset usednout na patník a pateticky plakat.
Apaticky koukám na web a hle! Moje staré boty v novém provedení. Platím tedy patřičný obnos peněz a těším se opět na paty jako v bavlnce.

Belgové jsou blázni. A já asi taky.
Pokud chcete v Belgii odněkud (nebo někam), kde nevedou koleje, máte smůlu. Autobusů tu jezdí minimum. Když se ale dostanete k vlaku, jako já teď, máte vyhráno. Teda pokud není sobota a není to vlak Brussel-Oostende. Toto jsem v životě nezažila ani v ranním školním spoji. Jestli mám někde mezi nohama batoh, netuším. Někomu šlapu na nohu. Jsem zmáčknutá, opravdu fyzicky zmáčknutá, ze všech čtyř stran. Belgičané provozují svůj víkendový adrenalinový sport: „dostaň se k moři“. Provozuji ho taky. Jsem už teda Belgičanka? Konečně všichni vystoupíme. Stojí to za to. Pobřeží je nádherné.

Stála na vrcholu. Zhluboka se nadechla a podívala na kopec pod sebou. Dnes naposledy. Tedy... dnes naposledy "naostro". Má toho dost. Je "stará" a mladší nebude. To, že si chce užít aktivní stáří, myslela naprosto vážně. Jasně, pořád mohla pokračovat, výsledky měla dobré, ale přece se tu neodrovná. Nateklé oko kryla vrstva make-upu. Stenmarkův rekord pustí nadobro z hlavy.
Mohla by to na rozloučenou vyhrát, uchechtla se. Stará mistryně! Dá do toho všechno, jako vždy, a pak se uvidí.
Kariéru končila bronzovou medailí, nejstarší medailistka světového šampionátu. Bylo jí 34 let.
Neuplynuly dva roky a byla zpátky. Tentokrát jako komentátorka.

"Proč jsi to jenom musel posrat, Nicku," povzdechla si Catherine v duchu.
"Budeme šukat jako veverky." Jo, to znělo hezky. "Žádný děti." Správně. Jenomže to už není jen tak. "Říkal jsi přece, že si dáš kurva pozor! Tak proč tu teď čumím na ty dvě pitomý čárky?" Byla čím dál naštvanější. Nesnáší děti! O to se bude muset taky postarat. Ale to počká. Teď je důležitější prevence.
Byla až překvapená, jak ji to mrzelo, ale nešlo to jinak. Tyhle veverky se prostě množit nebudou. A ona měla ráda spolehlivá a hlavně definitivní řešení.
Ruka sevřela důvěrně známý sekáček na led.

Jak mohla zapomenout na dnešní maškarní? Tak málo času a ona ani neví, za co půjde. A on si navíc klidně sedí, jako by se nechumelilo!
"Ty už snad víš, za co půjdeš?" vyštěkla.
"Jistě," řekl a vytáhl masku koňské hlavy, co mu zbyla z předchozí pracovní párty.
"Téma je 'Filmoví, knižní a komiksoví hrdinové'... počkej... ne, Bojack Horseman není žádný hrdina! Najdi si něco jiného."
Pokrčil rameny a odkráčel do ložnice. Za hodinu ho našla ležet v posteli a zírat do stropu.
"Co to zase?..."
"Lišnij čelavěk", ukázal na sebe.
"Aaaghr!" zařvala a hodila po něm gumovou koňskou hlavou.

Severus Snape váhal. Popravdě byl šokován, když mu Draco donesl plato domácích vajec, ale ona byla opravdu skvělá. Jenže do Vyživujícího lektvaru?
Jen málo lektvarů vyžadovalo slepičí vejce. Toto byl jeden z nich. Běžně používaná vytřízená vajíčka z velkochovu jsou jedno jako druhé, rozdíl maximálně 10 gramů, reprodukovatelnost zajištěna. Domácí vejce ale zaručovala vynikající kvalitu lektvaru. Opatrně vybral vejce odpovídající velikosti.
"Klep!"
Někteří lektvaristé používali misku, ale on je rozbíjel přímo do kotlíku. Skořápky mu nepadaly a miska by musela být z nereaktivního materiálu.
"Doprdelepráce, dvoják!" problesklo mu hlavou předtím, než se zablesklo laboratoří.
Na nákupní seznam přibyla křišťálová miska.

On pomáhal mágům s problémy při telepatii. Ona zase věštila z kapky krve, jaké neduhy koho trápily. Co přišla malá, byli spokojení, ale bezstarostných vtípků ubylo.
Vařila odvar malé na zoubky (zázračný pomocník), když se zeptal, co chce k narozeninám.
"Nevím, splaš mi třeba nějaký pěkný amulet," odpověděla nesoustředěně.
Za týden vytáhla z krabičky kožený provázek na kterém visela... malá paruka? Do její zadní, prodloužené části, byl vystřižen trojúhelník a lichoběžník.
"To je 'A'?" pozvedla obočí.
"A-mullet, není to skvělé?" přitakal. "Žena je nepobavena?"
"Nepobavena." odpověděla a dala si dobrý pozor, aby jí necukaly koutky, zatímco uvnitř se třásla smíchy.

Procházím kolem naší vinárny. Mám toho dnes docela dost, metaforicky. Bohužel ale i fyzicky. Na zádech batoh s nákupem, v ruce taška se zbytkem nákupu. (Jak se to stalo? Měla to být procházka do parku a cestou zpátky jen maso, jogurt a rohlíky!?) A mrně. To mrně, které jsem šla uspávat. Vyklání se z nosítka a nadšeně ukazuje do dáli. "Haf, haf," šeptá. "Ano, je tam pejsek! (Dnes teprve patnáctý). Ty jsi moje šikulka!" Unavená matka, poskakující dítě.
"Uíííí!" zaklání se dozadu a zůstává viset jako netopýr. Kolemjdoucí se otáčejí.

Merlot přihazuji k nákupu.
Mládě usnulo sto metrů před vchodem.

Nesnášel kuřata! Vůbec netušil, co ho to napadlo, když souhlasil, že je ve svém novém domově budou chovat! (Nikdy by nepřiznal, že to byl jeho nápad. Ale to tenkrát byla kuřata nová, zajímavá, magická...) Blbý mudlovský dobytek!
Draco seděl na zemi a žužlal zmasakrovaný palec. Kolem něj se válela prkýnka, kladívko a hřebíky. Ginny byla velitel po Molly a rozkaz zněl jasně: postavit kuřatům přístřešek...
Jasně! Už to má! Draco se odplížil na kraj zahrady a s prásknutím zmizel. Za půl hodiny byl zpět i s dřevěnou konstrukcí. Úhledně ji postavil doprostřed výběhu. Jen ať si mu zkusí něco říct!

Byly vzhůru již dlouho. Příliš dlouho. Klížily se jim oči, myšlení vypovídalo poslušnost. Jejich zaměstnavatelka je však stále nutila pokračovat. Nejprve pohrůžkami, později povzbuzováním a rozptylováním pozornosti: "Podívej, kniha! Co dělá taková kniha? Nebo trenýrky... co by se stalo, kdyby někomu spadly trenýrky?" Byly to už takové výkřiky do prázdnoty. Káva nepomáhala. Vypadaly, že jsou ještě vzhůru, ale v praxi už nic neprodukovaly.
Představivost se otočila na Múzu:
"A mám toho dost! Třicet dní nás nenechá pořádně vyspat! Třicet dní!"
"Máš pravdu," přizvukovala Múza, "jdem spát. Ať si to dneska napíše sama."
Autorka večer našla na stole jen lístek: "Nebudit!"

Po prosazení plánu snížení zneužívání domácích skřítků se vrhla na další ožehavé téma kouzelnického světa - ženskou emancipaci. Po několika týdnech ale byla stále na počátku. A tak se rozhodla oslovit pár vhodných kandidátek do kampaně. Dopadlo to katastrofálně...
Narcisa Malfoyová vůbec nechápala, co po ní Hermiona chce. Pansy Parkinsonová po sdělení, že by nově nabytá rovnoprávnost znamenala, že by mohla pracovat, skoro omdlela a prohlásila, že je šílená. Nejvíc zklamaná ale byla z Molly, která si život mimo kuchyň neuměla představit. Teprve když ji Harry vtiskl do ruky slovník cizích slov, Hermiona pochopila. Vymanění se vlastní silou. Samy musí chtít.

Sedět v kleci je nuda, pěkná otrava abych tak řekla. Všichni mě obdivují, hladí, jenže - co z toho, když se mi i blbá sýkorka směje, že může létat a já zatím... zírám na ty lidi, co chodí okolo a hraju hodnou holku před každým škvrňětem, které se rozhodne strčit do klece nějaký ten pamlsek (teda, ne, že bych si ho s chutí nedala, že...)
Cože? Koupená? Dárek? Pro koho?... Tohle pískle? Ale co už, aspoň se budu moct proletět.
Prosím vás, pane, pošlete mě se zprávou někam daleko. Třeba až na konec světa.
Cože? Hedvika? No, to by asi šlo.

Severus nesnášel věštění, nesnášel Sibylu, nesnášel pondělí, nenáviděl, když musel vyučovat lektvary. Ve sklepení byla zima, ale on se nervózně potil. Ani si nepamatoval, kdy mu bylo naposledy takové horko.
Když začala u snídaně Trelawneyová své obvyklé žvanění, ignoroval to. Zatrnulo mu teprve ve chvíli, kdy přešla do svého věšteckého hrdelního hlasu a s pohledem upřeným přímo na něj pravila: "Dnes to praskne." a odpadla. Možná by měl být rád, že Voldy neprokoukl jeho loajalitu...
Jenže nemoci se pohnout, protože vám praskla guma od trenýrek a vy si v pondělním spěchu zapomněli vzít pod hábit kalhoty, taky není nic moc.

Do této chvíle si nedokáže pořádně vzpomenout, jak to přesně bylo. Prostě tam jen tak leželi vedle sebe, v tělocvičně plné lidí a povídali si. A pak následovala ta zvláštní věta. Myslel to tenkrát doopravdy? Přemýšlel nad tím vůbec? Něvěděla. Jedno bylo jisté, příliš to neplánoval. A tak ji svou otázkou lehce zaskočil. Pro jistotu se zeptala ještě jednou, jestli slyšela správně. A pak souhlasila. Jejich srdce byly v té době několikrát větší než obvykle.
Horší to bylo s mozky. Jak jinak si lze vysvětlit, že se dovedete zasnoubit, aniž byste měli na prstýnek, o svatbě nemluvě? A stejně nelitují!

Ono se řekne - skrýt se ve stínech. Ale není stín jako stín. Havelock to věděl moc dobře. Stíny byly každý jiný. Tady hlubší, tady v trošku jiném odstínu a všechny vyžadovaly jiný přístup. A měnily se. Mihotaly se světlem lamp, posouvaly se svitem měsíce, a když do nich někdo posvítil, rozprchly se, pochopitelně, úplně.
Poskok za komín, přesun za římsku, nejtemnější roh uličky, posun za hromadu odpadu, úskok před náhodně otočenou lucernou zbloudilce plížícího se, ne tak tajně, jak by si přál, od paní Dlaňové. Stíny tančily.
Havelock Vetinari tančil s nimi. Jeho kroky vířily do rytmu tiché noční hudby.

Sasha milovala knihy. Už od mala jí byly vším. Vždy se ráda učila. Hltala všechny informace, které z těchto knih mohla získat. Tato byla extrémně tlustá.
Objevila ji v zapadlém antikvariátu. Zaprášený: Souhrn lidských poznatků. Na stovkách stránek byla vepsána hromada vědomostí a tajemství. Taktéž seznam autorů byl úctyhodný. Několik desítek jmen. Sasha se do knihy nořila čím dál více. Poslední stránka. Otočila ji. Byly na ni podivné oči. Zamrkaly. Kniha řekla: "Ham?"
Než stihla zakřičet kniha ji vtáhla dovnitř.
Ke stránkám přibyly další. Do seznamu autorů přibyl text: Sasha Delaine.
Kopie knihy byla automaticky odeslána na mateřskou loď SXVZ158.

Znala všechna ta připodobnění důležitých životních rozhodnutí. Cesta, křižovatka, rozcestí. Nemyslela si, že ji něco zaskočí. Toto ale bylo z jistého pohledu horší. Nebyl tu žádný výběr z cest. Jen propast a visutý most, který se nejistě kymácel ve větru.
Byly jen dvě cesty: dopředu, nebo se otočit zpět a už se sem nikdy nevrátit. Bála se výšek. Byly nejisté, neznámé, býval z nich dlouhý pád. Za mostem svítilo slunce, v hlubině byla nekonečná tma. Vůbec to místo nepředvídala. Věděla, že sem jednou dorazí, jenže tak nečekaně? Tam, kde stála, už nemohla zůstat.
"Ano," usmála se, byl čas jít dál.

Zavazadlo (podst. jm.)
za-va-za-dlo
Různě velký ohraničený, volně přemistitelný prostor pro ukládání osobních věcí.
Nabírá formu truhel, batohů, tašek, kufrů a všelijakých báglů
Dle váhy je možno rozdělit na: lehké, těžké a neutáhnutelné, nabalené jídlem z domova
Zajímavá je i klasifikace množství. Zavazadlo může být jedno, dvě nebo hromada báglů: "Jak to mám, ksakru, všechno pobrat, copak jsem chobotnice?"
Pro přepravu zavazadel slouží ve veřejných dopravních prostředcích tzv. zavazadlový prostor. Ten je buď zatraceně malý nebo věčně zavřený a nepřístupný.
Závěrečné upozornění k materiálu: Je-li Vaše zavazadlo vyrobeno ze dřeva myslícího hruškovníku, může se vykazovat podivnými vlastnostmi a zvláštním apetitem.

A tak jsme šli. Bylo nás sedm písmenů. Já, Počáteční Í, První í, Druhé í, Středové í, čtvrté í, Předposlední í a Koncové í. Byla jsme skvělá parta. Všichni štíhlí, vysocí, prostě cool. Všude, kam jsme vtrhli, byli jsme jako velká voda a vnášeli jsme plno vzrušení, pročež se všuden nesly výkřiky: "Ííííííí!"
Našimi největšími nepřáteli jsou Ýýýýý, to jsou ti nejtvrdší, nejneohebnější drsňáci, navíc je jich málo. I ve škole se tváří povýšeně, anžto jsou často vyjmenovaní.
Když je potkáme, házíme po nich vždycky zmizíky a gumy. Z těchto potyček často vycházíme jako vítězové.
Bylo nás 7 cool Í.

Její oči se nořily čím dál hlouběji do toho druhého světa. Tak jiného a přesto stejného. Byla ztracená v barvách a možnostech, které jí otevíral. Konečně mohla utéct ze svého vězení do světa, do kterého přenášela svou bolest a trápení. Navíc tak mohla zapomenout na neskutečnou nudu tady a teď.
Živé odstíny převážně žluté, červené a zelené do druhého světa vnášely to, co milovala. Mexiko a život samotný. Přesto nikdy nemalovala sny. Malovala krutou skutečnost. Posledních pár tahů štětcem a Frida Kahlo, stále ještě fascinována barvami, se ocitla zpět v kleci, kterou jí byl nejen pokoj, ale i její tělo.

Musím se zeptat té naší Káči,
zda-li je pravda, že pirátí pláčí
jen čistý rum a ne sprosté slzy.
Káča jen bezradně rameny krčí.
Jak to jen ověřit? Tady, teď v Krči?
Proč to chci vědět a taky jak brzy?
Ptáme se v barech a u různých lidí,
co na tom rumu jen všichni vidí?
Přece to nepijí jenom tak z nouze?
To se mám jako jít Sparrowa zeptat?
Proč mě má neznalost musí tak deptat?
Nad smyslem úkolu dumáme dlouze.
Není snad lepší, ptáme se s Káčou,
nalézti kde jsou ti, co whisky pláčou
a dát jim krájet cibuli?

Je krásná a slunečná středa. Procházím kolem mé oblíbené cukrárny. Dokonalá čokoládová zmrzlina. Nikde nemají lepší. A já si ji dnes... nedám! Slíbila jsem přeci, že zhubnu a udělám něco se svou fyzičkou. V ruce třímám tašku s plavkami a ručníkem. Ne, nesmím. Nejdřív si pořádně zaplavu a pak teprve sladká odměna.
Odjíždím směr bazén sice zklamaná, ale plná motivace. Dnes se mi díky tomu celkem dobře plave. Třičtvrtě hodiny intenzivního plavání uteče jako voda. Z chloru mě štípou oči. Opět jsem zapomněla brýle, ale mám to za sebou.
Nadšená přicházím do cukrárny. Čokoládová zmrzlina došla. Chce se mi brečet.