Nečekaný úkol

1. kapitola
„Well, je to ženská, tak co zaútočit na její ženské zbraně?“ Vytrhl mě Emery z přemýšlení. Seděli jsme v kupé vlaku cestou do New Orleans a já většinu cesty sledoval ubíhající zimní krajinu za oknem a pozoroval, jak si lednový vichr hraje v závějích sněhu. V myšlenkách jsem byl u svých Mescalerů a uvažoval, jak asi přežívají letošní krutou zimu, a uvědomoval si, že bych spíše než honit dva zloděje, do jejichž záležitostí mi koneckonců nic nebylo, měl plnit náčelnické povinnosti a pobývat u svého lidu. Ta myšlenka mě velmi bolela, na druhou stranu jsem byl, možná sobecky, šťastný, že můžu trávit celé dny v Šárlího společnosti, což byl vlastně ten jediný a pravý důvod mého počínání.
„A to jako myslíš, že ty nebo já můžeme okouzlit mladou dámu natolik, aby nám prozradila tajemství toho dopisu, nebo jak si to přesně představuješ, Emery?“ Spíše jsem jen mimoděk postřehl, než opravdu vnímal Šárlího otázku. „Well, prozradit by nám jej nemusela, stačilo by nám dostat se do její blízkosti a pak ho prostě a jednoduše ukrást. Vzpomeň si, že Vogel nám říkal, že jej nosí neustále při sobě.“ „A jak se chceš prosím tě dostat do její blízkosti? To jí jako chceš svádět, nebo jak tomu mám rozumět? “ „Well, teď si na to kápnul Charlie.“ „Myslím, že ani jeden z nás dvou nevypadá jako lamač ženských srdcí.“ Emery se pousmál. „Z nás dvou ne, ale z nás tří…?“ Triumfálně se podíval směrem ke mně. „Vinnetoua z toho prosím tě vynechej, Emery,“ odpověděl mu Šárlí ostře. Tón jeho hlasu mě až teprve teď vrátil do reality a obrátil jsem konečně svou pozornost od okna k přátelům sedícím naproti mně. „Můj bratr Emery by ode mě chtěl, abych se zúčastnil toho plesu, spřátelil se s bílou squaw a ukradl jí ten dopis?“ Ujišťoval jsem se. „Ano, přesně tak. Náčelník Apačů je přeci jen velmi pohledný muž, což jistě nenechá žádnou ženu chladnou, neméně tak naší židovku,“ Emery se snažil opatrně volit slova a díval se na mě s nejistotou, jestli náhodou svůj výrok trochu nepřepískl. Přešel jsem to raději bez komentáře, i když příjemné mi to rozhodně nebylo. „Emery to nemyslíš vážně, že ne. Vinnetou se k něčemu takovému nesníží,“ protestoval místo mě Šárlí. Angličan si ho ale nevšímal a upíral oči ke mně. „Vlastně to vypadá jako veliká legrace, proč ne, udělám to,“ odpověděl jsem. Emery se triumfálně usmíval, Old Shatterhand ale vypadal, jako kdyby právě spolkl citrón a zatímco mi Emery začal podrobně vysvětlovat, jak si to asi představuje, těkal svýma modrýma očima naštvaně mezi mnou a jím, ale mlčel. Angličan probral vše do nejmenších detailů, včetně toho, co bych měl mít na sobě a že mě bude muset vzdělat v hudbě a tanci a když konečně skončil, prohlásil, že má hlad a odskočí si do jídelního vozu. Přišlo mi, že spíš chtěl dát Šárlímu prostor, aby to se mnou mohl nerušeně probrat, neboť pochopil, že není obvyklé, aby můj bílý bratr byl po celou dobu rozhovoru tiše a že to má jistě hlubší důvod.
Nemýlil jsem se, jakmile se za ním zavřely dveře, opřel si Šárlí lokty o stehna a
naklonil se ke mně: „Tohle přece vůbec nemusíš dělat, Vinnetou, můžeme vymyslet něco jiného, nechci, aby ses musel takhle ponižovat.“ Vypadal opravdu zoufale, jeho modré oči se upíraly ke mně. Jak tak potřásal nesouhlasně hlavou, spadla mu kadeř blonďatých vlasů, které už, jak jsem odhadoval podle bělošské módy, nutně potřebovaly zkrátit, do čela. Usmál jsem se, naklonil se k němu a vlasy mu odrhnul z čela zpátky na své místo. Šárlí na chvíli zavřel oči, z čehož jsem poznal, že mu moje něžné gesto nebylo ani trochu nepříjemné. „Ale já to vážně beru jako legraci, můj bratře.“ Znovu otevřel oči: „Vinnetou, když mě se to ani trochu nelíbí, po návratu z Afriky si ležel pět týdnů v horečkách, málem si umřel a teď po mě chcete, abych kývl na tenhle nejistý podnik? Vždyť je to hrozně nebezpečné,“ zkusil ještě zaprotestovat. „Ale Šárlí, co by se mi asi tak mohlo stát? Vždyť přece půjdete se mnou a já vím, že ty ze mě nespustíš ani na chvíli oči a budeš mě celou dobu chránit. A kromě toho, “ dodal jsem s úsměvem a zlehka se dotkl jeho dlaně, „vždyť si přece vždycky chtěl být mým učitelem v těhle věcech, tak teď máš k tomu jedinečnou příležitost.“ „Dobrá tedy, “ odpověděl rezignovaně, „ale pod jednou podmínkou. Pro tvou bezpečnost, Vinnetou, to není proto, že bych ti nevěřil, uděláš všechno prosím tak, jak ti řeknu.“ Přikývl jsem, ale v duchu jsem si myslel svoje. Náhle zarachotily dveře, rychle jsem vztáhl pryč svojí ruku z Šárlího dlaně, zrovna v momentě, kdy se vrátil Emery. S úsměvem nás pozoroval: „Tak co, dohodnuto, souhlasíš nakonec přece jen, Charlie?“ Když dotázaný přikývl, šťouchnul ho Emery povzbudivě do ramene:“Vinnetou to jistě zvládne, nemusíš se o něj bát.“ A i když to tak nevyznělo, věděl jsem, že to myslí vážně.
2. kapitola
Ještě téhož večera jsme dorazili do New Orleans a ubytovali se v hotelu nedaleko místa, kde se měl konat ples. Šárlí s Emerym se pak vypravili za Martou Vogelovou, která nám měla, jak navrhl Angličan, pomoci s taktikou. Mě nezbylo nic jiného než zůstat na pokoji, kde jsem zaháněl dlouhou chvíli čtením místních novin, které mi Šárlí koupil cestou z nádraží, abych se nenudil. Nijak zvláštní potěšení mi to sice nečinilo, ale alespoň jsem se znovu mohl podivovat nad tím, jakým malicherným „problémům“ musí čelit bledé tváře. Nejsou peníze na opravu kostela, banka nevydává půjčky, na náměstí se srazili dvě drožky a tak dále. O tom, že o pár desítek kilometrů dále čelí můj rudý lid kruté zimě, neštovicím a neustálému zmenšování území nikde ani zmínka. Bylo mi smutno. Alespoň jsem se však dočetl, že ples, kterého jsme se měli zúčastnit, se pořádá na podporu sirotčince. Vida, naše účast tak možná nezachrání jen pověst rodiny Vogelových, ale i dětské životy.
Bylo skoro po půlnoci, když se moji přátelé konečně vrátili, k mému velkému překvapení i s Francem Vogelem, který byl nadšený z našeho plánu a neustále nám a hlavně mě děkoval za odvahu. Přinesl sebou nějaké slavnostnější oblečení, které jsem měl mít při plese na sobě. Zítra ráno prý přijde i se svou sestrou a zasvětí mě do umění tance: „Pochybuji však, že zvládnete tanec za půl dne, náčelníku, mnozí lidé se jej musí učit i celý rok, než to alespoň trochu vypadá, tak jak by mělo,“ vyjádřil Vogel svoje pochyby. „Já bych Vinnetoua tolik nepodceňoval, milý Franci,“ bránil mě můj pokrevní bratr, když Vogela vyprovázel ze dveří, „učí se velmi rychle a myslím, že cokoliv, co má souvislost s pohybem zvládne za chvíli a s elegancí sobě vlastní,“ při tomhle výroku se do široka usmíval a díval se na mě s hrdostí a s přesvědčením, že to myslí smrtelně vážně.
Hned poté, co Vogel odešel, a Emery zmizel v místnosti zvané koupelna, jsem usedl ke stolu a konečně dojedl večeři, kterou pro mě Old Shatterhand nechal objednat. „Pro dnešek už toho bylo dost, můj bratře, měli bychom se všichni pořádně vyspat, ty především, zítra nás čeká náročný den,“ obrátil se ke mně a začal mi rozplétat chřestýší kůží protkaný účes. Vždy jsem raději usínal s rozpuštěnými vlasy a Šárlí si jen málokdy nechal ujít příležitost, aby mi s tím mohl pomoci. Dnes jsem se ale cítil dost nesvůj z Emeryho přítomnosti a byl jsem rád, že se rozplétání odbylo co nejrychleji a ne s obvyklou precizností, ve které se Šárlí častokrát přímo vyžíval. „Ty myslíš, Šárlí, že se dokážu vyspat v téhle měkké posteli? Po návratu z Afriky jsem na tomhle kusu nábytku strávil příliš mnoho času. Hrozně se těším na měkkou matičku zemi a hvězdné nebe nad hlavou,“ posteskl jsem si. „Pojď, vydrž to ještě chvilinku, podlaha je tu kamenná a bude na ní hrozná zima, kromě toho je tu na zemi příliš málo místa,“ snažil se hned vymluvit mi mou nevyslovenou myšlenku, vzal mě za zápěstí a odtáhl mě k posteli. Když jsem si lehnul, přikryl mě dekou jako malé dítě, velmi pečlivě, aby mi náhodou nebyla zima. „Dobrou noc, Vinnetou.“ „Tobě taky, Šárlí.“ Popřáli jsme si zrovna včas, zarachotily dveře koupelny, Šárlí se kvapně zvednul a odkráčel do své postele.
3. kapitola
Ráno se dostavila Marta a moje první taneční lekce v životě mohla začít. Měl jsem se naučit tanec zvaný valčík. Trochu mě mrzelo, že u toho nemohl být Šárlí, neb Marta vyhnala mého bratra i s Emerym pryč, aby nás nerozptylovali. Nejprve jsem se učil taneční kroky bez hudby, jen abych pochopil, kam mám přesně dávat nohy. Záhy jsem zjistil, že Marty boty asi nebudou to správné místo. Naštěstí to má bílá sestra brala s humorem. Postupně jsme k výuce přidali i hudební doprovod. Na klavír hrál samozřejmě její bratr. To už bylo o poznání lepší. Marta mě chválila, že se krásně dokážu vcítit do tónů hudby. A začínalo mě to i bavit. Nakonec mi Marta sepsala některé rady ohledně, jak tomu říkala, etikety a konverzace při slavnostní večeři. Bylo toho několik stránek a já dostal za úkol si vše projít a řádně zapamatovat.
Již skoro dvě hodiny jsem ležel natažený na posteli, opíral se o lokty a pročítal si instrukce, které mi napsala Marta, a snažil si vše řádně zapamatovat. Do plesu zbývalo už jen pár hodin. Zrovna, když už jsem se chystal s učením skončit, ozvalo se zaťukání na dveře a do pokoje nakouknul Šárlí: „Tak jak to jde? Napadlo mě, jestli nemáš hlad, nesu ti něco k jídlu. Snad se spokojíš s hovězím steakem a kusem chleba?“ Zeptal se s úsměvem. „Uff, že se ptáš, samozřejmě, sem s ním, mám hlad jako vlk,“ nadzvednul jsem se od papírů. Šárlí si sedl ke mně na postel, podal mi talíř a opřel se zády o zeď. Podle indiánských zvyklostí jsem si na posteli sedl se zkříženýma nohama a pustil se do jídla. Po chvíli mi došlo, že bych asi měl jíst raději u stolu, Šárlí ale moje rozpaky přešel mávnutím rukou, jak by mi snad četl myšlenky. „Jak ti to vlastně šlo?“ Zopakoval po chvíli svou předchozí otázku. Pokrčil jsem rameny: „Myslím, že jsem si vše zapamatoval, ale až večer se ukáže, jestli to všechno budu umět použít.“ Můj bratr spokojeně pokývnul hlavou: „Já myslím, že to zvládneš stejně tak dobře jako ranní taneční lekci s Martou, která tě mimochodem velmi chválila, o tom vůbec nepochybuju,“ náhle však zvážněl: „Vinnetou, vlastně jsem s tebou chtěl probrat ještě jednu věc. Na ples je zakázáno nosit jakékoliv zbraně a s největší pravděpodobností nás budou při vstupu prohledávat, tebe obzvlášť. Obávám se ale, že Judith u sebe zbraň mít bohužel bude, neboť má mnohem více možností kam ji schovat a kromě toho jistě stráž při vstupu přesvědčí, že není nutné prohledávat nebohou ženu. Nechci tě ale do tohohle podniku pouštět úplně neozbrojeného, můj bratře, ani trochu se mi tahle myšlenka nelíbí. Judith možná předstírá, že neumí do pěti počítat, ale přitom je mazaná jako liška. Napadla mě jedna věc. Když se bude podávat večeře, bude číšník ke stolům přinášet i nože. Sice kuchyňské, ale něco lepší než nic. Zkus si prosím jeden ukrást a schovat. Třeba předstírej, že ti něco upadlo na podlahu nebo tak něco. A Vinnetou prosím, nenech se od ní vyprovokovat k nějaké hlouposti, ano? Judith bude mít kolem sebe jistě spoustu stoupenců. Ten dokument není zase tolik důležitý, abys kvůli němu musel riskovat svůj život.“ V duchu jsem si pomyslel, že pokud by byl bezcenný, asi bychom tu vůbec nebyli, ale raději jsem mu jen mlčky přikývnul. Šárlí se mi hodnou chvíli zkoumavě díval do tváře, jakoby se snažil uhádnout, jestli jeho rady beru vážně nebo ne. Vlastně, když jsem o tom tak přemýšlel, neměl jsem, kromě toho, co jsem se dozvěděl od přátel, vymyšlený nějaký plán. Kromě toho, že jsem chtěl jednat prostě podle toho, jak se vyvine situace. Ostatně, tak jako vždycky.
Když jsem dojedl, podal mi Šárlí ubrousek, asi mě chtěl vyzkoušet, jestli vím, k čemu se to používá. Usmál jsem se a následoval Marty instrukce a otřel si obličej i ruce. Šárlí se s nadsázkou zasmál: „Tak a teď už je z tebe pravý rudý gentleman. Pojď, měl by ses převléknout, už nemáme moc času. Počkej, vlastně,“ chytil mě za rukáv mé lovecké košile zrovna, když jsem se chystal vstát: „vlastně mě ještě napadlo, že by bylo možná lepší, kdybys měl zapletené vlasy, třeba do copu, ne tak jak je nosíš obvykle.“ S rozpaky pak ještě dodal: „Tedy pokud, pokud by můj návrh náčelník Apačů přijal.“ „Pokud je to nutné, můj bratře, pak ano.“„A smím to udělat já?“ Dodal ještě s většími rozpaky. Ach Šárlí, že se ptáš, tobě přece dovolím cokoliv, pomyslel jsem si v duchu, ale navenek jsem zachoval kamennou tvář a místo odpovědi jsem se otočil a sedl si na zem před postel.
Šárlí mi nejprve pečlivě prsty prohrábl vlasy a rozčesal zacuchané prameny, rozdělil vlasy na tři části a začal je pomalu zaplétat. Musel jsem vynaložit veškerou svou koncentraci, abych zůstal stále myšlenkami v přítomnosti, neboť tahle procedura ve mně probudila spoustu vzpomínek na doby dávno minulé. Old Shatterhand dokázal nějak vycítit moje rozpoložení, neboť po chvilce dodal: „Vydrž to prosím, můj bratře, už to za chvíli bude. Dělám to jen proto, abys lépe zapadnul mezi bělošský standard.“ Poslední slova dodal s výraznou ironií v hlase. „Uff, tak to není, Šárlí, já se nezlobím. Já jen, vzpomínám… Když jsem byl ještě chlapec, moje matka mi takhle často před spaním zaplétala vlasy. Vždycky jsme spolu seděli na vyhlídce v mém pokoji v pueblu a dívali se dolů na vesnici Mescalerů. Častokrát mi u toho říkala: Chaagi, jednou z tebe bude velký náčelník a tahle země bude celá tvoje.“ „A měla naprostou pravdu, Vinnetou.“ „Hmm, až na to že ta země je teď už sotva poloviční,“ dodal jsem možná s trochou víc emocí, než jsem měl vlastně v úmyslu dát najevo: „A vděčím Manitouovi za to, že je alespoň poloviční, neb někteří náčelníci už nemají žádnou.“ „Myslím, že Vinnetou by měl spíše vděčit vlastním schopnostem. Být země Apačů v jiných rukou, obávám se, že by dopadla podobně jako mnohé jiné.“ Byla to pravda? Byl jsem opravdu já ten, kdo zachránil Apače před jistou smrtí? Ale na jak dlouho ještě? A nebo jsem jen přehnaně hrdý a arogantní, jako si o mě spoustu jiných náčelníků myslí, a přisluhuju si zásluhy, které mi nepřísluší? Potřásl jsem jemně hlavou a vrátil se raději zpátky do reality.
„Hotovo,“ zápasil Šárlí chvíli s koženou stuhou, kterou mi cop zavázal: „Budeš chtít pomoct s tou košilí?“ „Prosím tě o to, vůbec nevím, k čemu jsou tady ty kolečka a dírky, “ tmavě hnědé kalhoty jsem sice už zvládnul, ale bezradně jsem si v rukou prohlížel béžovou košili, kterou mi donesl Franz Vogel. „Kolečka? Aha, ty myslíš knoflíky, tak ukaž.“ Podržel mi jí tak, abych do ní mohl navléct ruce a pak mi zapnul jednotlivá ta kolečka do každé dírky. Pečlivě, tak aby nikde nebyla jediná chybička. To byl prostě můj Šárlí. Měl jsem jedinečnou příležitost si prohlížet z blízka jeho obličej. Znal jsem ho samozřejmě do nejmenších detailů, ale stejně mi i po těch letech našeho přátelství nepřipadal všední. Nebyl nijak zvlášť pohledný, modré oči, vlasy barvy slunce a světlý sotva znatelný krátce střižený plnovous. Prostě tvář jakou má spousta bělochů. Ale měl v ní vepsáno tolik laskavosti, milosti a věčný přívětivý úsměv, který mě vždy dokázal vytáhnout i z těch největších chmur. Usmíval se i teď, když urovnával límeček kolem krku, který mě, nutno podotknout, hrozně škrábal. Potom mi pomohl i s karmínovou vestou a nakonec mi kolem krku uvázal vázanku, která měla stejnou barvu jako kalhoty a štvala mě ještě víc než ten límeček. Nakonec mě vzal za ramena a postavil před zrcadlo, které bylo umístěné na jedné ze skříní v pokoji. „Tak co na to říkáš?“ Nezmohl jsem se na nic, než jen na nesouhlasné hmm. Šárlího to nezviklalo: „Sluší ti to víc než obvykle, Vinnetou, nemám pravdu Emery?“ Otázka patřila Angličanovi, který právě vtrhnul do pokoje s tím, že už bychom měli vyrazit. „Učiněný Don Juan,“ zněla odpověď, kterou jsem nepochopil. Šárlí a Emery se také převlékli do svých úborů a já se ještě jednou prohlédl v zrcadle. Musel jsem uznat, že béžová barva dokonale kontrastovala s bronzovou pletí, stejně tak karmínová vesta v kombinaci s modročernými vlasy mi dodávala zvláštní vzhled. Ale dost už o mě. Nastala hodina H a my mohli konečně vyrazit. Zdálo se mi to, nebo jsem byl opravdu přeci jen trochu nervózní?
4. kapitola
„Je to krásná myšlenka, že výtěžek z tohoto plesu přispěje na novou střechu sirotčince ve West Street, není liž pravda?“ Ozval se právník Judge, který celý ples zaštiťoval. Seděli jsme u stolu při slavnostní večeři v místnosti zvané jídelna a pozorovali hemžení tanečníků na sále pod námi. Martě Vogelové se nějakým neznámým způsobem podařilo nás propašovat přímo do středu dění a tak kromě mě a Šárlího naproti, seděl u našeho stolu zmiňovaný právník, několik jeho bohatých přátel včetně židovky Judith. Emery byl usazen jinde, jednak proto, aby nám kryl záda a také z toho prozaického důvodu, že Judith již z dřívějška znala jeho tvář, zatímco my jsme pro ni byli zatím neznámými předstírajíce, že bychom rádi přispěli nemalým finančním obnosem právě na místní sirotčinec. Šárlí prozradil, že je spisovatel a v New Orleansu je za účelem návštěvy jednoho nakladatele, který nám pověděl o tomhle plesu. A že by si rád v očích toho nakladatele přilepšil, než se definitivně rozhodne vydat jeho novou knihu. Proto se zapojil do téhle dobročinné akce a já, že jej doprovázím a rád bych také přispěl nějakým finančním obnosem. A tak se celá konverzace u stolu točila okolo sirotčince a já jsem se stal doslova terčem zvídavé konverzace.
„Jak na to přijde, že zrovna věhlasný náčelník Apačů chce přispět na dobročinnou akci?“ „Náčelník Apačů rád pomůže tam, kde je to potřeba,“ odpověděl jsem. „Říká se, že spousta indsmenů včetně sotva narozených dětí znají přístup k nějaké té zlaté bonanze, je to pravda?“ Zeptal se muž, který zjevně dělal společnost naší Judith a jehož jsem se potřeboval nějak zbavit. „Někteří náčelníci ano, tahle tajemství se dědí zpravidla z generace na generaci,“ přešel jsem poněkud hanlivé označení a v duchu zvažoval, co všechno mohu prozradit, abych připoutal Juditinu pozornost. Šárlí se neklidně zavrtěl na židli a lehce mě kopnul pod stolem do kotníku. Zjevně se mu moje hra zdála příliš nebezpečná. Ujistil jsem ho pohledem, že vím, co dělám.
„Takže vy znáte cestu k nějaké takové bonanze, náčelníku?“ Poprvé mě oslovila Judith, potichu, tak aby to v nastalém mumraji, jelikož na sále znovu začalo taneční představení, nikdo neslyšel. Naklonila se ke mně s očekáváním. Teprve nyní jsem k ní obrátil svou plnou pozornost. Musel jsem nutně uznat, že byla velmi krásná a zcela zjevně o tom věděla. Štíhlá, přesto ženských tvarů, černé vlasy sčesané do drdolu, modré oči a lehce zardělou tvář pravidelných rysů. Oděna byla v tmavomodrých šatech, které jí dokonale pasovaly. „Záleží na tom, čemu říkáte bonanza, madam. Ale jste jistě chytrá žena, která si domyslí z toho, co už jsem říkal, že tomu tak asi bude. Kdybych neměl přístup k finančním prostředkům, asi bych tu teď nebyl.“
„Tak mě napadlo,“ ozval se teď hlasitě právník Judge a přerušil tak náš nenápadný rozhovor, „máte vlastně vy Indiáni taky nějaké takové sirotčince?“ „Ne, my naše děti neodkládáme, když se nám nehodí, každé dítě je u Apačů vychováváno s láskou a i když ztratí rodiče, vždy se najde někdo z jeho příbuzných, kdo se o ně postará. Jak se to vlastně stane, že děti bělochů často končí v takovéhle instituci?“ Opáčil jsem s důrazem na poslední slovo. Potřeboval jsem nějak zaujmout Judith. Povedlo se: „No, občas se stane, že mladá dívka se do někoho na první pohled bláznivě i s následky zamiluje, ale dotyčný jí brzy opustí. A pokud je chudá, nezbývá jí nic jiného, než dítěti poskytnout alespoň takovýhle domov, než smrt hladem.“ Přemýšlel jsem nad tím, jestli z ní mluví vlastní zkušenost, nebo se jen snaží vyvolat dojem citlivě smýšlející dámy. A nezačínala se mnou náhodou, jak tomu říkal můj pokrevní bratr, flirtovat? „Stalo se vám někomu někdy, že jste se zamiloval na první pohled? Co třeba vy, Mr. Shatterhand?“ Snažil se právník vtáhnout do děje i Šárlího, který proti svým obyčejům mlčel a přenechával celé pole působnosti mně. „Na první pohled? Ano, když o tom tak přemýšlím. Existuje více druhů lásky. Ano, tohle byla láska na první pohled.“ „Říká se, ale že takováhle láska ale dlouho nevydrží, trvá ta vaše dodnes, Mr. Shatterhand?“ „Asi mám v tom případě štěstí, dodnes,“ usmál se Šárlí, až se mu celá tvář úplně rozzářila, „nejen trvá, myslím, že je naopak rok od roku větší.“ A i když se po mě ani koutkem oka nepodíval, věděl jsem, že mluví o mne. Stálo mě veškeré mé sebeovládání, abych se nezačal červenat. V tom muzikant na podiu ohlásil přestávku. „Nemá někdo z vás náhodou chuť na něco tvrdšího? Co třeba vy, Rogere?“ Obrátil se teď Šárlí na muže, který doprovázel Judith a nenápadně na mě mrknul. Jako by četl moje myšlenky. Roger souhlasil a tak se oba vydali k barovému pultu.
I já jsem se zvedl a nenápadně zmizel. Potřeboval jsem si nutně vyčistit hlavu. I když jsem to nerad přiznával, měl jsem toho plné zuby a začínal být unavený. Jakoby mi všechna ta pozornost lidí na bále upřená na mně vysála všechny síly. Snažil jsem se nevnímat pohledy nejen lidí od našeho stolu, ale i všech okolo, které jakoby říkali něco o nelidském barbarovi a krvežíznivém rudochovi. Vyšel jsem ven zadními dveřmi vedoucími do zahrady. Nikdo tu naštěstí nebyl. Opřel jsem se zády o zeď, zavřel oči a vnímal jen ledový vítr kolem sebe.
Nevím, jaká doba uplynula, když jsem uslyšel známý medový hlas. „Á, tady jsi,“ zvolal Šárlí s upřímnou starostlivostí v hlase, až mě to donutilo konečně otevřít oči. „Kde jsi nechal svého společníka?“ Zeptal jsem se zvědavě. „No, asi ho bude zítra trochu bolet hlava,“ odpověděl se šibalským úsměvem. „Šárlí!“ Chvíli jsem uvažoval, jestli jen použil větší množství alkoholu nebo svou pověstnou pěst. Pokrčil rameny a začal mi upravovat vázanku, která se mu asi zdála na křivo: „Copak? Potřebovali jsme se ho přece nějak zbavit…“ Náhle zvážněl, ukončil úpravy mého vzhledu a opřel se zády o zeď těsně vedle mě, až se naše ramena skoro dotýkala. Notnou chvíli jsme vedle sebe jen tak stáli, jakoby mi dával čas, abych se ještě chvilku zregeneroval, ale pak se přece jen ozval: „Měli bychom jít, Vinnetou, čeká nás teď ten nejtěžší úkol. Každopádně, já vím, že to slyšíš dost nerad, ale vedeš si skvěle. Myslím, že Judith je tebou okouzlena. Podařilo se ti ukrást ten nůž?“ Přikývl jsem a ukázal na rukáv, pod který jsem si ho připevnil provázkem. „To je dobře. Musíš mít vrozené vlohy pro kapsářství, já si vůbec ničeho nevšiml.“ „Vždyť si sám říkal, že to mám udělat nenápadně, “ pokrčil jsem rameny. Šárlí se usmál: „Vážně tě dnes hrozně obdivuji, Vinnetou, musí to být pro tebe náročné. Všechna ta pozornost… Zítra už ale budeme daleko odsud, obklopeni jen tichou přírodou, žádný hluk, žádná hudba a žádní zamindrákovaní běloši. To ti slibuju. A jen my dva.“ „A Emery,“ ušklíbnul jsem se. „Ach, no vidíš, na toho bych málem zapomněl, doufám, že splní svou úlohu přesně tak, jak jsem mu určil.“ Povytáhl jsem překvapeně obočí, ale Šárlí už byl na cestě zpátky do sálu. Přece jen má nakonec nějaký záložní plán, pomyslel jsem si.
5. kapitola
„Smím prosit, madam?“ Vstal jsem ze židle, přešel k Judith a uklonil se, když začala znovu hrát hudba a hosté se pomalu vydávali tančit. Ze zvuků hudby jsem poznával valčík, což byl koneckonců jediný tanec, který jsem se jakžtakž zvládl naučit. Judith, a nejen ona, překvapeně vytřeštila oči a chvíli na mě zírala s otevřenou pusou, než si uvědomila, že to se asi příliš nehodí na dámu jejího postavení, a odpověděla: „Ale jistě, s radostí.“ Cestou na parket jsem postřehl Šárlího povzbudivý úsměv.
„Kdo vás proboha naučil tančit valčík?“ Zeptala se Judith po prvních krocích. „Jedna má dobrá přítelkyně,“ odpověděl jsem a usmál se křečovitě. „Přítelkyně? Jste vskutku velmi zvláštní muž, náčelníku.“ Nevěděl jsem, zdali to myslí jako lichotku nebo naopak. Popravdě jsem jí moc nevnímal a snažil jsem se vcítit do rytmu písně a tak jsem na chvilku zavřel oči. Nutno podotknout, že Judith byla velmi galantní a chvílemi, když jsem občas zaváhal, se nebála převzít vedení. Myslím, že v pohledech přihlížejících, které jsem na sobě cítil, ale snažil si jich nevšímat, jsme museli vypadat jako sehraný pár. „Co jiného ještě umíte kromě tance, Vinnetou? Zpívat, hrát na nějaký hudební nástroj?“ „Moje bílá sestra má o mě příliš vysoké mínění,“ zasmál jsem se a konečně pořádně otevřel oči. Už se mi podařilo najít rytmus a musel jsem uznat, že mě valčík začínal i bavit. „Ale vlastně ano, něco málo umím. Rád čtu, Shakespeara například. Občas se snažím něco napsat a taky trochu kreslím“ „Ech, tak to mě knížky nikdy moc nezajímaly, jsou takové, jak to jen říct, nudné,“ z její odpovědi jsem usoudil, že není zase tak vzdělanou dámou, na kterou si hraje. „A kdo vás tohle všechno naučil? Indiáni přece neumí číst a psát. To je všechno dílo Old Shatterhanda?“ Dílo? Být to indiánská squaw, měl bych sto chutí jí dát pohlavek, ale udržel jsem své emoce na uzdě: „Částečně ano, máte pravdu.“ „To jste měl i jiného učitele?“ Vyptávala se dál zvědavě. Znovu mě překvapilo, jak jsou bílé ženy drzé a jsou schopné se vyptávat i na věci, do kterých jim nic není. Vyprávěl jsem jí chvíli o Klekih-Petrovi, jeho úloze v životě Mescalerů a i jeho tragické smrti. „A ten bílý učitel, jak ho nazýváte, dostával za svou práci zaplaceno?“ Podíval jsem se na ní překvapeně a měl jsem co dělat, abych zvládl udržet rytmus s novou písní. Pomyslel jsem si, že jí netrvalo ani pět minut dojít, jak běloši říkají, k jádru pudla. Vida, přece jen jsem jí nakonec nachytal na vidinu zlata. „Jistěže ne, dělal to dobrovolně.“ „Ale vy jako náčelník jste mu zaplatit mohl, že? A to dokonce velmi štědře, nemám pravdu?“ „V prvé řadě jsem v té době nebyl náčelník, tím byl můj otec a v druhé řadě za přátelství se přece neplatí. Přátelství je hodnotnější než veškeré zlato světa. To ví u Apačů i malé děti a Klekih Petra byl právoplatným Apačem, který vyznával stejné hodnoty jako my. K čemu by mu byli peníze.“ „Ale peníze přece můžou mít význam i v dobrém smyslu slova, třeba tenhle ples například,“ opáčila Judith, „možná by nebylo od věci, kdyby indiáni prozradili tajemství zlatých nalezišť, když jim peníze k ničemu nejsou. Možná by pak nebylo tolik konfliktů mezi bílými a rudými, kdyby…“ „kdyby běloši dostali, co chtějí?“ Dokončil jsem za ní větu. Měla pravdu? Fungovalo by to? Ale ne, jsem naivní, tak jako vždycky. I Šárlí mi to občas říkal, při našich debatách, kdy jsem se snažil najít nějaké imaginární řešení konfliktu rudých proti bílým. „Tak jsem to úplně nemyslela, ale každý běloch zná hodnotu peněz. A každý občas zatouží být bohatší, život by pak byl mnohem jednodušší.“ „Každý běloch ne.“ „Ale prosím vás, jmenujte mi nějakého?“ „Znám jich víc, ale pokud chcete nutně nějaký příklad, dám vám ho. Old Shatterhand třeba.“ „A jak si tím můžete být tak jistý, Vinnetou?“ Opáčila mi pochybovačně. „Jistě jste mu prozradil některá z těch nalezišť, dříve či později po zlatu zatouží.“ „Nikdy jsem mu nic neprozradil,“ odpověděl jsem jí ostře a trochu vypadnul z rytmu.
Přestávalo se mi líbit, kam začala tahle konverzace směřovat. Střelil jsem očima k našemu stolu a snažil se najít Šárlího. Seděl na své židli křečovitě, celou svou pozornost směřoval na parket. Když zachytil můj pohled, našel jsem v jeho očích otázku, zdali je vše v pořádku. Neboj se, bratříčku, snažil jsem se mu sdělit očima. „Neprozradil? To vás o to nikdy neprosil?“ Nedala se odbýt Judith. Obrátil jsem k ní zpátky pozornost: „Nevím, proč by to dělal, můj bratr netouží po zlatu.“ „Ale dejte pokoj, každý běloch po něm touží, jistě tak i váš milovaný Šárlí,“ dodala důrazně a neopomněla přehnaně zdůraznit Š v oslovení, které jsem používal. A dost už! Problesklo mi hlavou. Při tanci jsme se dostali někam zhruba do středu parketu a po téhle její poznámce následoval rozruch, neboť jsem jí pustil a zůstal stát uprostřed tanečního mumraje. Judith stála naproti mně a z tmavě modrých očí jí šlehaly blesky. Asi pochopila, že přístup ke zlaté bonanze jí zůstane zapovězený a snažila se alespoň vybít si na mě svůj vztek: „Á, Old Shatterhand, teď jsem konečně kápla na vaši slabou stránku, nejvyšší náčelníku Apačů,“ zvolala jízlivě.
Snažil jsem se ze všech sil udržet koncentraci na svůj úkol. Teď nebo nikdy, problesklo mi hlavou. Bleskurychlým pohybem jsem vytáhl nůž z rukávu, sevřel židovku pravicí v železném objetí a přiložil jí nůž na krk. „Bílá squaw by měla raději držet jazyk za zuby!“ Hudba ustala, všichni se kolem srotili do kruhu a zírali na nás. Vzadu u stolů jsem pak rozeznával chaotické rozkazy: „Zatkněte toho rudocha, rychle!“ A pak, nevím, jak se to Judith podařilo, ale najednou projela mým pravým ramenem ostrá bolest, čepel jejího nože mě zasáhla přímo pod klíční kost do jednoho z nervů, které tam procházejí. Chtě nechtě jsem jí musel pustit. Cítil jsem, jak se na mě zezadu sápou cizí ruce. Avšak ještě než mě od ní odtáhli, pustil jsem nůž a zajel jsem levicí do jejího výstřihu. A tam nahmatal jakousi tobolku. To muselo být ono. „Co si to dovoluješ?“ Judith začala křičet a byla rudá vzteky, ale teď už byla volná. Čísi ruce mě od ní odtáhly. Ještě jsem postřehl, jak si upravuje výstřih a ujišťuje se, že je tobolka na svém místě. A to byla.
6. kapitola
„Nikdo ani krok!“ Uslyšel jsem Old Shatterhandův hlas. Mířil nožem na dav lidí, který se kolem mě a Judith postupně srocoval. Šárlí totiž ihned po incidentu přiskočil na pomoc a zaujal pozici mezi námi a zbytkem obecenstva. Vypadalo to, že dav se skutečně zalekl jeho odhodlání a zůstal stát na místě. Šárlí se pak obrátil ke mně a dvěma mužům, kteří mě pevně drželi za paže. Vzhledem k tomu, že kolem nás bylo tolik lidí, kteří stejně jistě dávali za pravdu Judith, nebránil jsem se raději a čekal, jak se situace vyvine. Sám bych neměl šanci utéct, kromě toho by to situaci ještě zhoršilo. „Okamžitě propusťte náčelníka Apačů,“ zvolal. „Toho si laskavě vezmeme sebou k šerifovi. Pokud jste si náhodou stačil všimnout, napadl tadytu ctěnou dámu.“ „Pokud jste si náhodou vy ráčil všimnout, bylo to přesně naopak,“ ozval se jako ozvěna odněkud z davu Emeryho hlas, zatímco se prodíral k nám. V ruce svíral malý příruční kolt. Takový ten, jak nosí na osobní obranu bílé ženy. Zpravidla míval tak dva náboje. Lepší než nic, pomyslel jsem si v duchu, proti stovce lidí… „On má zbraň, zbraň!“ „To je přece zakázané, nikdo tu neměl mít zbraně, kde jsou stráže, kde je nějaká bezpečnost, rudoši nás tu napadli a nikdo se nestará,“ ozývaly se takové a podobné názory z davu, který se znovu začal sunout k nám a zatlačil Šárlího s Emerym až ke mně a mým dvěma věznitelům. V nastalém chaosu stihl Šárlí v prohodit apačsky: „Emery, ši sa de la wokaši. Yu wa sentajana moja. Ši vraste ustala bela Vinnetou.“ Což znamenalo něco jako: „Emery teď jednou vystřel do vzduchu, já zabavím tady ty dva. Ty a Vinnetou utíkejte co nejrychleji k balkonu.“
Ozval se výstřel a ve stejném okamžiku se odporoučel k zemi i jeden z mých věznitelů. Šárlího pěstí samozřejmě, Emery vystřelil jen do vzduchu, aby na chvíli vyděsil zvědavý hlouček kolem nás. Snažil jsem se vykroutit druhému muži, ale ten mě svíral za zraněné rameno, prsty vtlačoval co nejsilněji do rány a vypadalo to, že v tom nachází velkou zálibu. Každý můj vlastní pohyb mě tak palčivě bolel, až se mi dělaly mžitky před očima. Rána velmi silně krvácela. Netrvalo to však dlouho, neboť dalším úderem poslal Old Shatterhand do říše snů i druhého muže. Dav se ale sápal blíž a blíž. „Běžte k tomu balkonu, oba.“ Křikl Šárlí na mě a Emeryho v apačtině a ukázal směr. Emery namířil revolver tentokrát přímo na lidi, směrem k zemi, tak aby výstřel případně zasáhl jen do nohou. Zmáčkl spoušť, avšak kohoutek cvakl jen na prázdno. Uff, tak to nám tedy tenhle slavný přístroj moc nepomohl, blesklo mi hlavou. Emery odhodil revolver pryč, popadl mě za rukáv a táhl směrem k velkému oknu. Asi vycítil moje váhání, nechtěl jsem odejít bez bratra. Koutkem oka jsem postřehl, jak se strhla potyčka a Šárlí musel vynaložit veškeré síly, aby se dostal pryč. „Musíme skočit, Vinnetou,“ vybídl mě Emery, když jsme doběhli na balkon. Sám pak už přehazoval nohy přes zábradlí. „Prosím,“ volal úpěnlivě, když jsem se znovu ohlédl. Teď už mi ale scéna zmizela z výhledu. Zavřel jsem na okamžik oči. Šárlí to zvládne, on ví, co dělá, blesklo mi hlavou a trochu mě to uklidnilo. Vzpamatoval jsem se a naklonil se z balkonu, který byl ve druhém patře budovy. Ilči! Skočil jsem a všemožně se snažil zmírnit svůj pád, abych svému nebohému koni nedopadl tolik tvrdě na hřbet. Povedlo se. Emery už také seděl na svém hnědákovi. Koutkem oka jsem postřehl France Vogela. „Nechte tu Hatátitlu a zmizte,“ sykl na něj Emery, „a pamatujte, pro vaši bezpečnost, vůbec nás neznáte.“
Uháněli jsme ulicemi New Orleansu tak rychle, jak nám jen dovolovaly síly našich koní. Hučelo mi v hlavě a před očima se mi dělaly mžitky. Ztratil jsem příliš mnoho krve, rána pálila jako čert. Vše jsem ale vnímal jen povrchně, myšlenkami jsem byl u svého bratra a všemožně napínal svůj sluch, jestli náhodou neuslyším za námi kopyta jeho koně. Uháněli jsme tryskem už dobrou půl hodinku, zrovna jsme dorazili k zasněženým kopcům za městem, kde začínala volná prérie. Dost už! Zastavil jsem Ilčiho, otočil ho zpět a očima fixoval horizont. „Vinnetou, musíme odtud zmizet, doženou nás.“ „Ne, ne bez Šárlího,“ odbyl jsem Emeryho energickým pohybem ruky. Ten jen pokorně sklonil hlavu a trpělivě čekal se mnou. Po pár minutách jsem konečně uslyšel výstřel z henryovky. Moje srdce se rozbušilo radostí. Kdo střílí, ten zcela jistě žije. Před námi se po chvilce vynořil Hatátitla a za ním tři pronásledovatelé. Pro Old Shatterhanda bylo obtížné nezapadnout s koněm do závějí všude kolem, otáčet se a střílet. Sundal jsem z ramene svou stříbrnou pušku, a jelikož jsem měl výhodu vyvýšeného místa, bylo snadné střelit a trefit tři koně pronásledovatelů. Šárlí trochu zvolnil, docválal k nám a poděkoval mi úsměvem. „Musíme ihned dál, budou nás sledovat. Zkusíme se jim ztratit v horách. Vítr je teď naším pomocníkem, začíná sněhová vánice. Snad smaže naše stopy.“ Emery se po Šárlího slovech vydal ihned na cestu, můj bratr se mě však ještě šeptem a s pohledem na mou ránu zeptal: „Zvládneš to?“ „Samozřejmě, je to jen škrábnutí, Šárlí,“ odpověděl jsem s křečovitým úsměvem. Měl jsem jediné štěstí, že karmínová vesta svou barvou skryla pravý rozsah škod. Kdyby ránu viděl za denního světla, rozhodně by mi nedovolil pokračovat.
Šárlí měl pravdu, vítr přerostl v pořádnou vichřici, která nám sice ztěžovala útěk, ale zároveň zakrývala naše stopy. Byli jsme na cestě od včerejší noci celý den, zpočátku ostrým cvalem, s přibývajícím sněhem jsme zvolnili do klusu. Začínalo se už pomalu smrákat. Dostali jsme se už daleko do hor a naši koně nutně potřebovali odpočinek. Rozhodli jsme se utábořit se v závětří skal, kde nebyl tolik hluboký sníh, a unikli jsme tak pod bariérou skalních stěn i větru. Byl jsem upřímně rád, neboť se o mě pokoušely mdloby. Snažil jsem se přemoct své rozpoložení a tak jako vždycky chtěl pomoci přátelům s rozložením provizorního tábora. Šárlí ale rezolutně pod jednu ze skalních stěn rozložil svou sedlovou deku: „Odpočiň si, Vinnetou, já se o všechno postarám.“ Donutil mě si lehnout a přehodil přese mě přikrývku na zahřátí. Z blízkých stromů pak nasbíral chrastí a rozdělal pomocí sirek malý nenápadný oheň. Vždycky jsem se tomuhle vynálezu bělochů podivoval, ale dnes jsem to sotva vnímal. Ze sedlových brašen vyndal plecháček a dal vařit horkou vodu. Emery mezitím obstaral naše koně a prošel okolí tábora.
Šárlí mi potom pečlivě a téměř až něžně horkou vodou omyl ránu. Pomohl mi vysvléct se z košile i vesty, která byla celá od krve. Při pohledu na ránu si neodpustil syknutí a střelil naštvaným pohledem po Emerym, který zrovna na ohni připravoval podle mých instrukcí bylinkový čaj proti horečce a naši večeři. Když byla rána omytá, shodli jsme se s Šárlím na tom, že je sice hluboká, ale je čistá a když se zamezí přílišnému krvácení, nebude nikterak nebezpečná. Horečku bych snad mít ani nemusel, vlastně jsem ji na sobě ani nepociťoval, přesto Šárlí trval na tom, že čaj bych si raději přeci jen měl vypít. Rameno mi potom velmi pevně ovázal, aby rána přestala krvácet. Zoufale se snažil, aby to příliš nebolelo. Ovázal mi pak i celou paži a pravou ruku mi zavěsil napevno do závěsu, který vedl kolem krku a přes druhé rameno, abych s pravicí nemohl příliš hýbat. Pomohl mi pak ještě s oblékáním do mého loveckého obleku a ten zakrvácený plesový vhodil naštvaně do ohně. Celou dobu nepřestával vrhat nepřátelské pohledy směrem k Emerymu. Chtěl mi pomáhat i s večeří a přidržovat hrníček s čajem, jelikož jsem pořádně nemohl ovládat pravici, ale to jsem už rezolutně odmítl a tak se konečně také i on pustil rezignovaně do jídla. Začala mě přemáhat únava, lehl jsem si na levý bok a zabalil se do přikrývky. Šárlí mě starostlivě pozoroval. Abych ho trochu uklidnil, podal jsem mu zdravou ruku, aby mě mohl držet a propletl si s ním prsty. Přišlo mi, že na něco takového zoufale čekal. Nespletl jsem se. Usmál se a ruku mi jemně stiskl. Snažil jsem se v první řadě odvrátit jeho pozornost od Emeryho, kterého zjevně neprávem vinil z celé akce. Pravda, nebyl jsem příliš nadšený z jeho přítomnosti, když jsme se s bratrem drželi za ruce. Na druhou stranu jsem si říkal, že s námi tráví už tak dlouhou dobu, že si na naše občasné něžnosti už musel chtě nechtě zvyknout. Kromě toho Angličan popíjel v klidu svůj čaj a nevypadal, že by nám věnoval sebemenší pozornost. Možná přemýšlel nad Juditinou tobolkou a jejím obsahem. Uprostřed těchto úvah mě však začala přemáhat šílená únava a odepral jsem se do říše snů.
7. kapitola
Když jsem se konečně probral, byl už bílý den. Vánice ustala a zpoza stromů vykukovalo slunce. Všude bylo krásně bílo. Oheň ještě doutnal, ale moji dva společníci chyběli. Jen jsem se ujistil, že rána už nekrvácí. Sice ještě pořád pálila a bolela mě trochu hlava. Ale cítil jsem se dobře. Vstal jsem tedy a vydal se ke koním. Odtud jsem slyšel rozzlobené hlasy. „Celý tenhle tvůj podnik Emery, to bylo jedno velké fiasko. Vyčítám si, jak jsem vůbec mohl dovolit, abys vystavil Vinnetoua takovému nebezpečí. Jak asi mohl v něčem takovém uspět, když to pro něj bylo tolik nových věcí?“ Old Shatterhand měl obličej rudý vzteky, blonďaté vlasy celé rozcuchané. „Kdyby Vinnetou udržel na uzdě svoje nervy a nenechal se Judith vyprovokovat, mohlo to dopadnout dobře,“ bránil se Emery a měl částečně pravdu. „Ještě jednou zkus říct něco takového,“ Šárlí do Emeryho prudce strčil a popadl ho za kabát, „to říká ten pravý, neměl si náhodou mít připravený nabitý pořádný revolver? Místo toho si nás chtěl zachránit takovou hračičkou s jedním jediným nábojem?“ Šárlímu skoro přeskakoval hlas. „A jak jsem ho tam měl asi propašovat, nevíš takhle náhodou?“
„Dost vy dva,“ zvolal jsem sice potichu, ale natolik důrazně, že se oba ihned přestali hádat a obrátili pozornost ke mně. Šárlí mě pozdravil očima a byl upřímně rád, že mě vidí. Nevšímal jsem si jeho pohledu a přešel kolem nich obou ke svému koni. Zašátral jsem v sedlové brašně a z ní vylovil jakýsi papír stočený do ruličky. Přešel jsem k nim a strčil ho mezi ně, oběma přímo před oči. Hádali se tu jako malý kluci, přitom se mě ani jeden z nich neobtěžoval zeptat, jestli jsem vlastně svůj úkol splnil. Jistěže splnil! Vytáhl jsem jej Judith z té tobolky přímo pod nosem a ona si ničeho nevšimla. Šárlí po mě nejprve překvapeně střelil očima a vzal mi papír nevěřícně z ruky. Sundal z něj stuhu, kterou byl svázaný, rozbalil jej a četl. Emery i já jsme mu nahlíželi zvědavě přes rameno. Šárlímu se radostí třásly ruce. „Vinnetou, víš, co se ti podařilo? Tímhle dokumentem dosvědčíme vinu Meltonových před soudem. A to všechno jen díky tobě, jak se ti to proboha nakonec povedlo? “ Tohle všechno mi Šárlí šeptal do ucha, když mě samou radostí pevně sevřel v náruči, nestaraje se o následky jeho gesta na mé zraněné rameno a hodnou chvíli mě nehodlal pustit. Když jsem ho s úsměvem ujistil, že mu vše povím jedině za podmínky, že už mě konečně pustí, nechal toho, ale nepřestával se hrdě usmívat. Jako učitel, jehož žáčkovi se podařilo vyřešit nějakou zapeklitou matematickou úlohu. Když jsem o tom tak přemýšlel, zapeklitá ta úloha opravdu byla. Když jsem skončil s vyprávěním, dodal jsem jen sarkasticky: „Tak a teď už nám zbývá jen Meltony chytit.“ „To už bude jen maličkost,“ zasmál se Emery. No, vlastně tahle maličkost trvala několik dalších měsíců, ale to už předbíhám.
Večer, když ustal rozruch nad touhle událostí, začali jsme se připravovat na další cestu. Old Shatterhand se vydal ke koním, naposledy napojit. Připadal mi posledních pár hodin nějaký hluboce zamyšlený. Celou dobu, co jsme u ohně dojídali poslední zbytky večeře, po mě vrhal láskyplné ale zároveň omluvné pohledy. Něco ho velmi trápilo. Vydal jsem se proto za ním, abych využil příležitosti k nerušenému rozhovoru. Vlastně jsem s ním chtěl taky něco probrat. Usmál se, když mě spatřil přicházet. Hladil zrovna svého Hatátitlu po krku a upravoval mu bujnou hřívu, která teď byla plná bodláků. Došel jsem k němu, zabořil prsty do koňské hřívy a pomáhal jsem mu ji rozplétat. Chvíli jsme tak pracovali mlčky, každý ztracený ve svých myšlenkách. Šárlí pak náhle třesoucím se hlasem zašeptal: „Může mi můj bratr odpustit nedůvěru, kterou jsem k němu měl? Vlastně jsem vůbec nedoufal, že bys to mohl zvládnout. Nezlob se na mě, prosím.“ V jeho hlase bylo tolik zoufalství, že mě to donutilo přestat vyndávat bodláky z koňské hřívy. „Šárlí, co blázníš? Nikdy bych se na tebe nezlobil. Ostatně, já jsem si také příliš nevěřil. Nemáš si co vyčítat, můj bratře. Zvládl jsem to jen díky tobě, bez tvých rad bych vůbec nevěděl, co mám dělat.“ To ho uklidnilo. Pohlédl na obvaz na mém rameni a dodal: „Ukaž, měl bych ti to znovu převázat. Ještě to krvácí?“ Nečekal na mé svolení, pomohl mi svléknout košili a ránu znovu převázal.
Zrovna, když mi vytvářel nový závěs na ruku, odvážil jsem se konečně zeptat: „Šárlí, já jen, ještě bych se tě rád zeptal na ten sirotčinec, okolo kterého se celý ten ples točil. Myslíš, že bys mohl nějak zařídit, aby zlato náčelníka Apačů mohlo přispět na chod toho sirotčince, i když už je dávno po plese?“ „Cože jestli by mohlo, ty bys chtěl…?“ Pustil překvapeně nedomotaný obvaz, až se mu celé jeho dílo rozpadlo a zůstal na mě nevěřícně hledět. „Mohl bys to zařídit?“ Opakoval jsem svou otázku. „Promiň,“ posbíral zase rozpadlý obvaz a začal ho namotávat znovu, „samozřejmě, jistěže mohl.“ Odpověděl mi nesouvisle. S třesoucími se prsty nejdřív dokončil pečlivě ovazování mého ramene. Pak mě náhle sevřel v náručí. „Vinnetou, jak jsem u stolu na plese říkal, že moje láska k tobě je rok od roku větší… Vlastně to není vůbec pravda. Mám tě rád čím dál tím víc s každou vteřinou, co jsme spolu.“ Opětoval jsem jeho objetí se stejnou silou. Sice jsem vůbec neměl tušení, co je to vteřina, ale věděl jsem, že to myslí naprosto upřímně. A cítil jsem to taky tak.
KONEC