Nový kamarád

Queenie, Jacob, Mlok a Tina spolu tráví Vánoce.
Přístupnost: bez omezení.
Varování: jedna rasistická nadávka
Nejsem vlastníkem žádné z těchto postav a tato fanfikce neslouží k mému obohacení.
Milý Krákale,
bylo toho mnoho a mnoho. Přiznám se, že na psaní mi moc času nezbylo, ale pokusila jsem se vytvořit alespoň malinkou povídku, která tě pohladí po duši. Není tam příliš mnoho děje, spíše pocitů, ale končí dobře, o to se nestrachuj. Nejsem příliš velký odborník na Harryho Pottera a z Fantastických zvířat jsem viděla jen první díl, takže se asi budu odchylovat od kánonu, kraťoučký příběh je zasazen do doby po prvním dílu (a pravděpodobně nekoresponduje s těmi dalšími).
Tina už po několikáté poupravila vázu stojící na stolku a zkontrolovala hodiny. Nabízela Mlokovi, že ho vyzvedne, ale on trval na tom, že ji přece nebude obtěžovat. Psal, že dorazí v tři třicet, ale ještě pět minut před čtvrtou hodinou stále nebylo po čarodějovi ani stopy.
Tina střídavě přecházela po pokoji a sedala si, kontrolovala čas a pokoušela se o čtení.
Určitě se zase něco pokazilo. Vrátily se jí obrazy z minulého setkání s Mlokem. Ulice New Yorku rozryté a zničené, zranění a mrtví, kouzelní tvorové pobíhající nejen po Central parku, Credence… Chudák Credence. Ještě teď se jí do očí tlačily slzy. Chudák kluk…
Rezolutně vstala a oblékla si kabát. Určitě zase Mlokovi něco uteklo a čím dříve se do toho vloží, tím méně škody ti tvorové napáchají. Po chvilce hledání našla klíče (byly v botě; hned se jí vybavilo, jak ji maminka vždycky plísnila a nabádala, aby každá věc měla své místo) a rozrazila dveře. Málem vrazila do mladíka, který strnul s rukou zvednutou, jako by se chystal klepat.
„Mloku!”
On se nervózně usmál a prohrábl si zrzavé vlasy. „Ahoj, Tino. Promiň, měli jsme trochu potíže s kontrolou v přístavu.”
To nebyla tak docela pravda. Kontrolou prošel naprosto bez potíží. Ovšem hned za ním stála pětičlenná rodina. Dívenka s jiskrnými očima, chlapec sotva chodící a čerstvě narozené miminko v náručí mladé ženy. Muž přistoupil ke kontrole, plynnou angličtinou pozdravil a počal vysvětlovat situaci své rodiny. Čtyřicátník za přepážkou ovšem sundal svou masku, se kterou mile přivítal v Americe Mloka, a začal brunátnět.
„Negři podělaní! Vypadněte tam, odkud jste přišli!”
Celá rodina ztuhla, další cestovatelé a přistěhovalci obrátili svou pozornost k tomuto dramatu.
Mohl snad někdo Mlokovi vyčítat maličké kouzlo, ač před zraky mudlů (respektive nečarů)? Sám si mnohokrát prošel situací, kdy se mu lidé nezdráhali dát najevo, že je jiný než oni a že je to špatně. A nikdo ho nemohl vinit za to, zrovna kolem procházel dělník s plným vědrem a o cosi zakopl. A ještě méně viny nesl na to, že přímo v cestě vědra a vody stál nerudný rasistický celník. Ulevilo se nejedné rodině, když se tento hrozný člověk, nyní mokrý až na kost, sebral, aby se šel převléknout, a nahradil ho bělovlasý stařík s mnohem laskavějšíma očima.
Ze vzpomínky ho vytrhl Tinin hlas. „Měli?” řekla a vytřeštila oči.
Mlok mrknul na kapsu svého kabátu, ze které koukala tenká zelená větvička. „Neboj se, Větvíku, tohle je Tina, tu už znáš.”
„Takže máš s sebou zase plný kufr…?”
„Ne, to ne. Nechal jsem je na hlídání Theseovi.”
Na tázavě zvednuté obočí odpověděl: „Můj starší bratr.”
„Aha,” řekla Tina. „Omlouvám se, já tě tu nechávám mezi dveřmi… Pojď dál, Mloku.”
Zamkla dveře a dovedla jej do pokoje.
„Můžeš spát tady,” ukázala Tina na jednu z postelí, čerstvě povlečenou.
„Ale vždyť-”
„Zůstala jsem tady sama. Jacob a Queenie jsou… jako dvě hrdličky. Však uvidíš. Už spolu bydlí. Ale dorazí.”
Posadili se ke stolu se dvěma šálky čaje a talířkem koupených sušenek. Tina s velkým zájmem zpovídala Mloka ohledně kouzelných tvorů a nových vědomostí a cest. Povídal dlouho. Hrál si u toho s okrajem saka a koukal do země. V moment, kdy se Tina nadechovala, se odhodlal zeptat.
„A jak se máš ty, Tino?” Čarodějka, která se do této chvíle snažila navázat oční kontakt, sklopila oči.
„Nemůžu si stěžovat.”
„Tak to jsem rád.”
Jakékoli další otázky přerušilo bušení na dveře, Tina ale ani nestihla vstát a do místnosti se nahrnula Queenie v růžovém kabátu, celá rozzářená, a za ní Jacob, která tahal dva obrovské kufry. Dívka se hned vrhla k Tině a objala ji.
„Queenie, jsem ráda, že vám to vyšlo.”
„Přece bych nemohla nechat svou nejoblíbenější sestřičku o Vánocích samotnou!”
„Jinou sestru nemáš.”
„Pšt, Teenie. Jsi v pořádku?”
Tina se ze všech sil snažila nemyslet na to, na co teď myslela skoro pořád. Naštěstí byla brzy zachráněna od Queeniina zkoumavého pohledu, ona si totiž všimla muže vedle Tiny.
„Mloku!” Sevřela ho v poněkud rozpačitém (minimálně z Mlokovy strany) objetí.
„Už víš tu skvělou novinu?”
„Jakou skvělou novinu?”
„Teen, ty jsi mu to neřekla?”
Jacob položil kufry na zem a objal Queenie kolem pasu.
„Budeme se brát!”
Queenie mávla hůlkou a z její kapsy vylétlo růžové přání ve tvaru srdce s křídly. Zakrouceným písmem na první stránce stálo Queenie Goldstein a Jacob Kowalski.
„Moc gratuluju!” řekl Mlok a potřásl oběma rukou.
„Můžeme to společně oslavit!” zvolal Jacob a ukázal na kufry. Jak se záhy ukázalo, byly oba plné sladkých dobrot. Nechyběly tradiční sladkosti, ale některé druhy cukroví Mlok ještě nikdy neviděl.
„To je podle dědečkova receptu. Pocházel z Polska, ale pohyboval se po celé Evropě. Sesbíral tam jen to nejlepší!”
„Nejsladší jsi ale přece jen ty,” pohladila jej Queenie po vlasech a dala mu pusu na nos.
Tina přerušila jejich cvrlikání. „Queenie, pomůžeš mi?”
Jacob mezitím spiklenecky přešel ke Mlokovi, který si začal vybalovat svůj skromný kufřík, a dal se do vzpomínání.
Queenie a Tina mezitím přešly do kuchyně. Mladší sestra nekompromisně uchopila tu starší za ruce a extrémně přísně, jak jen byla schopná, se jí zahleděla do očí.
„Teen, nemysli si, že se mě jen tak snadno zbavíš! Vím, že jsi osamělá! Měla by ses nastěhovat ke mně a Jacobovi, máme volný pokoj.”
„Nevíš nic! A říkala jsem ti, že se mi nemáš koukat do hlavy! Ty a Jacob máte svůj život, starší sestra se ti přece nemůže motat za zadkem věčně. A navíc nejsem osamělá.”
„Teenie, no tak."
„Nejsem osamělá, dobře?" řekla hodně rázně Tina a promnula si čelo. „Můžeme jen vařit, prosím? A můžeš mi vyprávět, jak jste na tom s přípravami.”
„Teen.”
„A před nimi ani slovo, ano? Slib mi to.”
Z Queenieina hlasu čišela nezvyklá rezignovanost. „No tak dobře.”
…
Queenie s Jacobem si šli lehnout poměrně brzy po večeři. Mlok seděl na posteli a něco si zapisoval, Tina ale stále nevypadala, že se chystá do postele. Zrovna stála a opírala se rukama o parapet.
„Tino, nepotřebuješ s něčím pomoct?”
Tina sebou trhla, vysmrkala se do kapesníku a otočila se. Na tu vzdálenost a s nízkým osvětlením jí nebylo moc dobře vidět do obličeje.
„Ne, v pořádku. Můžeš si jít lehnout, musíš být unavený.”
„Tino.”
„Mloku.”
Mladík vstal a došel k čarodějce.
„Já.. nikdy jsem neměl moc kamarádů.”
Položil jí ruku na rameno a stiskl ho. Tina se mu beze slov schoulila do náruče. Stáli takhle v objetí v šeru snad několik minut.
Mlok pohladil Tinu po vlasech.
„Pojďme spát,” řekla Tina.
Mlok kývl.
Za pár minut oba leželi, každý ve své posteli, asi dva metry od sebe. Jediným světlem byly ojedinělé paprsky pouličních lamp, které se vyšplhaly až do tohoto vysokého poschodí.
„Víš, že jsem tvůj kamarád?” ozvalo se v potemnělém pokoji.
„A já tvoje kamarádka,” zazněla odpověď.
…
Queenieina dobrá nálada byla nakažlivá. Svět se zdál o mnoho přátelštějším místem, když do oken svítilo ranní slunce, bytem se rozléhal zvonivý smích a vůně kávy se mísila s čímsi lahodným, co Jacob právě vyráběl.
Snídali, povídali si, napětí včerejška trochu pominulo. Pak se dali do rozbalování dárků. Mlok celou dobu nervózně klepal nohou, až se konečně Tina dostala k tomu dárku.
„Co to je?”
„Dvouhlavý mlok. Je fajn mít někoho na blízku, nějakého kamaráda. Nebo dvojitého kamaráda,” řekl Mlok a usmál se.
Tina vypadala, že má na krajíčku dojetím.
„Děkuju,” řekla měkce. Další slova nebyla potřeba.