V pasti - 1. část

Deeba teď do Nelondýna chodívala často. Zamilovala si jeho křivolaké uličky, bizarně tvarované domy i prapodivné obyvatele. Měla ráda společnost Hemiho, pana Jonese, a dalších nelondýnských přátel, ráda se však paměstem procházela i sama, jen v doprovodu svého reštníku a Tvaroháčky.
Tentokrát se zatoulala do čtvrti, kde nikdy předtím nebyla. Ulice zde byly široké a prostorné, budovy rozměrné, avšak (aspoň podle nelondýnských měřítek) poněkud jednotvárné. Jedna z nich přesto Deebu zaujala. Vzhledově na ní nic výjimečného nebylo - fádní betonový věžák, podle všeho ještě nehotový. Nezvyklá byla jeho výška. Deeba měla pocit, že čím výš zvedá hlavu, tím je budova vyšší. Chvíli tak stála s hlavou zakloněnou a dívala se do oblak; najednou se jí zdálo, jakoby se mrakodrap nad ní skláněl. Rychle couvla a zamrkala; ne, ovšem že se nesklonil. Zato působil, jako by ji někam lákal. Ano, kdyby měl obličej, zrovna by se na ni, trochu poťouchle, šklebil.
Aniž se stačila zamyslet, vběhla dovnitř. Tvaroháčka a opravštník po chvíli váhání vklouzli za ní.
Dům byl prázdný. Prázdné místnosti, nezasklená okna, prázdné výplně dveří, jako v nedokončené novostavbě. Deeba si prohlížela drsné holé zdi, procházela z místnosti do místnosti, aniž se zvlášť starala, jestli si pamatuje, kudy šla a jak se dostane ven. No co; zvenčí barák nevypadal, že by měl půdorys kdovíjak rozlehlý.
Došla ke schodišti. Vystoupala do prvního patra. Budova vypadala pořád stejně pustá a neobydlená. Deeba však našla zvláštní zalíbení v tom, procházet sama po prázdných chodbách, prázdných místnostech. Nevnímala ubíhající čas, vystupovala stále výš po hrubých betonových schodech, bloumala z místnosti do místnosti, hladila zdi, hrbolaté a chladné, a pomalu se jí do hlavy vtíraly představy, že je droboulinká součást obrovitého organismu, buňka, nebo třeba krvinka, a putuje krevním řečištěm (vyběhla do dalšího patra), anebo že je soustem potravy, které obrovitý žaludek zpracuje (zdi, které hladila, byly teď podivně vláčné a teplé), organismus ji vstřebá (ani si nevšimla, že její ruka se do zdiva zabořila až po loket), a ona se stane nedílnou součástí--
Čísi ruce jí prudce smýkly a Deeba tvrdě dopadla na zem. Zaječela a nechápavě se rozhlížela, jako probuzená z hlubokého snu.
"Uff, to bylo o fous. Deebo...? Vnímáš mě?"
Deeba, ještě pořád zmatená, zaostřila na kluka, který klečel vedle ní.
"Eh... Hemi? Kde se tu bereš?"
"Našel mě tvůj reštník. A jak vidím doběhl jsem fakticky na poslední chvíli. Ještě chvíli, a sežral tě celou."
"Sežral... kdo?"
"Mrakodrav. Koukni se na svoji ruku. Mělas ji v tý zdi až po loket. Kdybych dorazil o hodinu později, nemusel jsem tě už vůbec najít."
Deeba se podívala na své předloktí. Kůži měla místy strženou nebo odřenou a kde tu na ní ulpíval jemný šedivý poprašek.
Vyjekla. "Co to..."
"Hele, vysvětlovat můžem i venku. Můžeš chodit? Tak mizíme, honem. Než si všimne, že mu prchá kořist."
Jenomže mrakodrav si už nejspíš všiml. Jen co se Hemi s Deebou pohnuli, otvor ve zdi, kde měly být dveře, se začal zmenšovat. A než k němu doběhli, zeď srostla, jako když se zatahuje rána.