Deeba teď do Nelondýna chodívala často. Zamilovala si jeho křivolaké uličky, bizarně tvarované domy i prapodivné obyvatele. Měla ráda společnost Hemiho, pana Jonese, a dalších nelondýnských přátel, ráda se však paměstem procházela i sama, jen v doprovodu svého reštníku a Tvaroháčky.
Prší. Prší a po zapadlé londýnské ulici jdou dvě dívky. Vysoká modrooká blondýnka s poněkud zasněným pohledem a malá usměvavá hnědovláska. Zničehonic menší dívka zastaví a upřeně se zadívá na kočku, sedící na nízké kamenné zídce vedle chodníku.
„Zanno?“
Nic.
„Zanno? Proč se na tebe ta kočka dívá?“
„Nevím, Debbo. A upřímně řečeno, ani v nejmenším mě to nezajímá.“
„Ale Zanno! Je snad normální, aby na tebe nějaké zvíře takhle upřeně zíralo?“
„Neblázni, Debbo. Zvířata nezírají. A vytáhneš konečně ten deštník?!“
Kočka si olízne tlapku a ladně seskočí ze zdi. Cestou se otře Debbě o nohu.
Ještě se uvidíme, Nevyvolená.
Mraky nad NeLondýnem měly nažloutlou barvu a obloha byla ocelově šedá. Deebu překvapilo, jak snadno se na to dalo zvyknout.
„Líbí se mi tu,“ řekla. „Někdy.“
Hemi, napůl chlapec a napůl duch, přikývl a hodil žebrající Tvaroháčce kousek jablka.
„Jde to, dokud je Smog pryč,“ odpověděl. „Jenomže –„
Zmlkl. Z nedalekého terminálu podzemky vyvrávoral nějaký muž a vyděšeně se rozhlížel kolem.
„No páni,“ poznamenal Hemi.
Deeba nechápala. „Co se děje?“
Muž je minul. Pokud si jich všiml, nedal to najevo.
„Myslím, že tu máme dalšího, kdo se dostal do NeLondýna proti svojí vůli.“
„Jak?“
Hemi pokrčil rameny.
„Přejel poslední stanici metra.“
Tenhle způsob přechodu do NeLondýna je poněkud neoficiální (či lépe řečeno přímo a doslova undergroundový), ale myslím, že fungovat by mohl.
Pro zájemce - stručný popis fandomu.
