DMD č. 27. pro 27. 4. 2021. Téma: Kolektivní hluchota

I díky expedici jeho přítele, doktora Holuba, v Cimrmanovi uzrál plán botanické výpravy na jižní cíp Afriky. Bohužel tam dorazil právě v době, kdy vypukla první búrská válka, a tak Cirmanovy botanické plány nepřinesly ovoce.
Přesto však cesta nepřišla zcela vniveč. Dělostřelecká palba, která Cimrmanovi zhatila původní plány, ho inspirovala k vynálezu nové metody doručování pošty. Pevnou schránkou opatřené dopisy mohly díky vystřelení kanonem dorazit na místo určení nevídanou rychlostí. Mimoto zvuk výstřelu adresáta upozorňoval na příchozí poštu.
Ovšem tato revoluční myšlenka se nakonec neujala. Zkostnatělé vedení c. k. pošty zůstalo ke všem Cimrmanovým osobně doručeným písemným návrhům nepochopitelně hluché.

Chystám si věci. Bedna s kartáči, ohlávka, vodítko. Sedlo přehodím přes plot. Ještě uzdečka a helma. Vracím se ke stáji. Koně se pasou na vzdálenějším konci výběhu. No, nechce se mi šlapat až tam... Zkusím zapískat. Nic, samozřejmě. ,,Diegooo!" Znovu písknu a zamlaskám. Nic. Ani další dva koně nevypadají, že by vůbec zaznamenali moji přítomnost. Evidentně všichni záhadně ohluchli, co kdybych po nich chtěla jakoukoliv práci že. Ovšem kdyby šlo o jídlo... No jistě! To je nápad! Vezmu dva kyblíky na žrádlo a zaklapu s nimi o sebe. Všichni tři okamžitě zvednou hlavy, zastříhají ušima a rozeběhnou se ke mně.

A byla stará tak jako samotný svět. A přesto byla v každý nový okamžik tak mladá jako nikdy. Dívá se dlouho na svět. Každý den a každý moment pozoruje činy a pohyby, starosti a radosti lidí a světa. Vše s nimi prožívá a udržuje krok po jejich boku. Snaží se na ně mluvit, dodat radu, pochopení, či jen zvednout náladu a ukázat cestu, možnosti.

Mnohdy jí nevnímají, nenaslouchají. Příliš zabraní do umělého světa, co kolem vytvořili. Ale občas někdo zvedne hlavu, rozhlédne se a slyší její slova a vidí svět i jejím pohledem, "To je nádhera!" A proto nikdy nepřestane.

Ve stodole to vřelo. Na stupínku stál muž v obleku doprovázený dvěma uniformami z lidových milic.
“Jak jsem říkal, všechna pole budou sloučena a vy všichni budete přijati do kolchozu. Společnou prací ke světlým zítřkům!”
Vtom se z davu ozvalo: “Ten svůj kolchoz si strč tam, kde slunce nesvítí!”
“Kdo to řekl!” vykřikl brunátný úředník.
“Kdo řekl co?” odpověděli mu z davu.
Uniformy vytáhly obušky a začaly procházet mezi kamennými tvářemi rolníků.
“Jestli do minuty nevydáte rozvraceče, budeme z toho na výboru vyvozovat závěry.”
Ve stodole bylo rázem ticho, přerušované pouze skřípotem zastrkované závory. V rukách rolníků se objevily cepy.

"I don't get it." Varric looked up to see Hawke still nursing the same beer she'd ordered when they came in.

"Don't get what, Chuckles?"

She shrugged. "I knew things were bad for mages, but I didn't realize what it was like."

Ah. Varric pulled his chair closer. "For Anders?"

"And Bethany, and my father, and everyone... two apostates in my family, and I didn't realize...!"

Varric sighed. "Don't beat yourself up. There's a certain... collective deafness to the plight of mages. We like things to be simple."

"But it's not."

"No." Varric smiled softly, taking her hand. "It's not."

Tony měl pocit, že všichni Avengers kolektivně ohluchli.

Už od rána ho ignorovali. Kdykoliv se s nimi pokusil promluvit, neodpovídali. Vlastně se na něj ani nedívali. Bylo to k zbláznění!

"Jarvisi, jsem neviditelný?" zeptal se konečně Tony.

Jeho AI útrpně povzdechla.

"Nikoliv, pane. Pořád vás vidím."

"Ty nemáš oči."

"Není od vás hezké, že na to upozorňujete, pane."

Tony se rozhodl tu záhadu rozlousknout. Existovala jediná osoba, která mu mohla povědět pravdu.

Natasha.

"Proč se mnou nemluvíte?" vybafl Tony na Natashu.

"Protože si sedíš na uších," vysvětlila.

"Cože? Já vás neignoruji!"

"Vždyť sis ani nevšiml, že tě Steve miluje."

"Cože?!"

Elektrolytický kondenzátor má oproti jiným typům kondenzátorů elektrody tvořeny naleptanou hliníkovou fólií, jejíž povrch má díky tomu extrémně velký povrch. Díky tomu dosahuje tento typ kondenzátorů velkých kapacit.

V elektrolytickém kondenzátoru se vytvoří pomocí kapalného elektrolytu a procesu formování na povrchu hliníku vrstvička oxidu hlinitého sloužící jako izolace. Takto vytvořený kondenzátor nesmí být přepólován, protože by se začal nekontrolovaně formovat na opačnou polaritu za vývinu velkého množství tepla.

Toto však bylo zneužíváno při hodinách praktické elektroniky. Stačí zapojit obráceně ke zdroji a elektrolyt se začne odpařovat, zvýšený tlak v pouzdře zapříčiní ohlušující explozi, po které celé třídě pískalo v uších.

Koupila tři lístky, protože jí bylo jasné, že ji samotnou večer do společnosti nepustí. Strategicky oslovila tatínka s žádostí o garde.
„Čajkovskij? Taková moderna?“
Lina protočila oči. „Tati!“
„Nerozčiluj se, drahá. Vyleštím si boty.“

Patnáct minut před začátkem ještě postávali ve foyeru Musikverein. Antoine a pan Sternbach vedli příjemnou konverzaci. To Linu dráždilo. Domnívala se, že otec pochopil – že v jejích jasných narážkách slyšel! – co se od něj očekává. Antoine si snad také myslel, že jde na koncert s přáteli! Měla křičet na ulici? „Chci se líbat s Antoinem Rochem!“?
Kéž by tu tak byla Judita, ta by to pochopila...

Distanční výuka… mastný flek na tričku,
v pozadí maminka předvádí rozcvičku.

Honzova se ve spoďárech na záběru mihla,
kolektivní hluchota dnes šestou třídu stihla.

„Zapněte si prosím webky“ moje nová denní mantra,
doluju klid ze dna sklenky (nepomohla ani tantra).

Zen bohužel nenacházím ani v druhém loku,
zaděláno na mrtvičku, už mám tiky v oku.

„Kláro, my tě neslyšíme, funguje ti mikrofon?“
„A ty si ho vypni, Pepo, když tam troubíš jako slon.“

„Karle, jsi tam? Tys byl kakat? “
Zoufalstvím snad budu plakat.

„Komu to tam, děcka, píská?“
Úča se dnes zřejmě zlíská.

Challenge dnešní doby:
mít z učení hobby.

Dveře se otevíraly z druhé strany, takže kdokoli byl za nimi, je nemohl vidět, dokud nevyšel ven úplně.
Paull položil ruku na jílec a koutkem oka viděl, že ostatní udělali totéž. Pokud z kasáren vyjde další stráž, musí být připraveni a vše vyřídit rychle.
Pak se seběhlo několik věcí zaráz. Na nádvoří se vyrojilo na tucet lidí, někteří ozbrojení kusy dřeva. A mezi nimi – Kasandr!
Když si jich kouzelníci všimli, na okamžik ztuhli. Snad si mysleli, že Paull a ostatní patří ke strážcům. Zaútočili.
„Stůjte,“ křikl Paul, ale jako by ho nikdo neslyšel. „Tak stůjte přece, Kasi, to jsme my!“

Připravoval se zodpovědně. Nevzal si s sebou skoro nic, nejen proto, že se následující týden hodlal živit téměř výhradně stravou duchovní, ale také protože ho napadlo, že by ho stav naprostého vyhladovění mohl přivést blíž k Nim. Stejně tak přece Ony hladoví po svobodě! Taky Jí to řekl. Hučel do Ní do ochraptění, od rána do večera, vysvětloval Jí, že musí s ostatními založit politické hnutí, že jedině tak dosáhnou svobody mírovými prostředky, a to je přece nejvíc, čeho dosáhnout lze! Přesvědčoval, argumentoval, logicky... lidsky.
To byla ta chyba.
Sdílené vědomí z jeho plamenných řečí nepochopilo nic.
Zatracené vesmírné slepice.

Knihovník se čtenářem stojí na chodbě před knihovnou oba pevně zabalení do antistresových dek. Podlaha je plná pečlivě poskládaných bot.
“Vypadá to, že tady mladej vyčistil všechny botníky na Budči,” hlásí jeden z kouzelníků záchranného týmu.
Velitel zásahu si oddechne, že to nebylo nic horšího, a provede rychlé reverzní kouzlo.

Boty zmizí a s nimi i veškerý zvuk. Všichni postávající se po sobě dívají.
“Ohlušila nás rázová vlna vzniklá přesunem masy bot. Předpokládám, že je to jen dočasné,” zkonstatuje bystře knihovník.
Ale protože všichni kolem trpí kolektivní hluchotou a odečítat ze rtů neumí, tak jeho pohotový postřeh nikdo neocení.

V domě panovalo ticho. Maminka se dívala po dětech, všechny probodávaly pohledem zajímavou dlažbu v chodbě. Ani ta se světlými vlásky se neodvážila zvednout hlavu. Snažily se zmizet odtud. Vypařit se, ale jaksi se nedařilo.

,,Tak co mi k tomu povíte?" zeptala se znovu roztrpčená maminka.
Děti se tvářily, že nic neslyšely ani neviděly.
,,Copak mě neslyšíte? Na něco s vás ptám!" pronesla maminka smutně, začínala si myslet, že snad opravdu žádnou odpověď nedostane.
A takhle to bylo vždy. A ani ten nejstarší se nechoval lépe!

Mezitím se v kuchyni promenádovala kočka mezi rozbitými talíři a omáčkou napatlanou na zdích.

Jak vypadá klasický zájezd do Drážďan? Jedete tam obvykle s plným autobusem (55 lidí). V Drážďanech nabídnete turistům, že mohou jít s vámi na prohlídku, nebo jít rovnou na nákupy. Pak jdete na hodinovou prohlídku centrem Drážďan s pěti lidmi a potom čekáte další čtyři hodiny na skupinu. Průvodce je placený na hodinu. Práce snů? Má to však jeden zádrhel. Desetkrát opakujete v autobuse čas a místo setkání. Na místě to zopakujete znovu. Dáte všem svoje telefonní číslo pro případ problémů. A nakonec? V zadaný čas chybí půlka skupiny. Naštvaný řidič už chce domů a ti lidi vás prostě neslyšeli.

Choulila se v pološeru. Smečka nenasytných mužů z ní servala šaty a ukájela se pohledem na vyděšenou mladou ženu. Chtěli jí jen ublížit, ponížit ji. Strach byl opojný, čišel z každého ženina póru. Vzbuzoval v agresorech neskutečnou slast.

Zjevili se znenadání. Vrhli se na ni jako hladoví vlci. Její křik zanikl v hluku ulice plné lidí. Neviděli, nezajímali se. Kolektivní hluchota i slepota. Nebyla to jejich starost.

Zanechali ji v cárech hadrů. Spustil se déšť. Smáčel jí vlasy i obnažené tělo. Zanikly v něm i její vlastní slzy. Nezasloužila si takhle skončit. Byla jen ve špatnou dobu na nesprávném místě.