Závan beznaděje

Maminka sice něco mumlala, už když Naisa vešla do místnosti, ale vypadalo to, jako by si dcery skutečně všimla a začala mluvit přímo k ní.
„Měla bys vzít Malku k řece...“
„Proč bych měla -- ?“
„Sama si uši neolíže.“
Naisa položila mamince ruku na čelo. Hřála jako kamna.
„Musíš jí chytit čumák, aby nemňoukala a nepřivolala tmu.“
Naisa honem přešla k lavoru s vodou, namočila v ní připravený šátek a uděla z něj mamince obklad na čelo.
„A nezapomeň na mýdlo, ať je jako ten sníh.“
S těmito slovy si maminka zkusila přitánout peřinu blíž k nosu a spokojeně zavřela oči.