Důkazy jsou jako cihly

Táta vždycky říkával, abych se nebál tmy. Že v ní není nic, co by bylo za světla jiné. Taky vždycky říkal, že když se něčeho bojím, tak bych měl jít a sáhnout si na to.
Tu noc byla tma milosrdnější než kdykoli předtím. Přikrývala totiž něco, co rozsvícením světla dostalo podobu skutečné noční můry.
Šok a hrůza mi zabránily promyslet si, co bych měl doopravdy udělat.
Klekl jsem si vedle jeho těla a v pošetilé snaze zachytit ještě aspoň malý kousek z něj jsem ho zvedl do náruče.
Kdybych radši jenom stál a třásl se strachy.
Moje otisky jsou všude.