Or very wrong

Milá Dangerous,
přeju Ti krásné Vánoce a hodně štěstí do Nového roku. Chtělas k Ježíšku tohle a já se tomu snažila opravdu dostát, ačkoli to možná nebude přesně to, v cos doufala.
---
Zaručuji: Záměnu pohlaví, aby se dostálo pravidlům (pre)slashe, kabinet humoru, zdobnost východu, kočičí chlupy na oblečení a mnohé efekty…
Prohlášení: Jakákoli případná podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná
-
Můj první dojem z cizince nebyl valný. Stále vypadal jako duchem nepřítomný a na náš měšťanský dům hleděl se zvláštním úsměvem, který mi tehdy byl rovněž nepříjemný, jako by přicházel odněkud z cizího světa a že ho tu všechno sice dojímá, ale zároveň mu naše upjatá měšťanská morálka přijde k smíchu. Ostatně cizincův zevnějšek tuto myšlenku více než podporoval, počínaje dlouhými, téměř ženskými loknami a zjemnělými způsoby, neslučujícími se však s jeho odvahou, nelekající se žádného nebezpečenství. Ne bez důvodu jsem si tak na něj zprvu udělal názor jako na arogantního floutka, jehož život je rámován pouze kavárnou a fantasmagorickými knihami bez zjevné návaznosti na skutečný život.
Díky tomu a dalším věcem zkrátka působil nepatřičně. Oblékal se neobvykle a poněkud starosvětsky, nicméně do pestrých a jásavých barev. Toto mě bilo do očí víc, než jiná jeho podivínství. Moje kočka si ho ale z neznámých důvodů zamilovala, ačkoli jsem jí cizince vymlouval, a pronásledovala ho, kam se jen hnul.
Snad i kvůli těm rukám, které se při nervozitě chvěly a zakusovaly jedna do druhé jako čelisti divoké šelmičky a které jistě dovedly znamenitě škrabat za ušima.
To i další věci napomohly tomu, že jsem začal ze zvědavosti tak trochu špiclovat.
Do jeho bytu mě vlastně nalákala vůně bábovky. …Netušil jsem, že je tak praktický! Hned za dveřmi mě ale uhodila do očí nedopitá sklenice od mléka, překocená miska pro kočku, štosy papíru, knihy zakusující se do sebe navzájem a šála na podlaze – jako by se tudy prohnala divoká, nebezpečná šelma! Šály měl vůbec v oblibě, jakož i rozličné šperky zjevně orientálního původu.
Nechci se však ze své špionáže nikterak ospravedlňovat a záměrně jsem po sobě nechal stopy. Zvedl jsem ze země šálu, urovnal knihy a sklenici pečlivě umyl a postavil na odkapávač. Dnem vzhůru.
Následující den jsem čekal nanejvýš tichý vyčítavý pohled, tak apaticky se vůči mně zatím projevoval. Nicméně cizinec, jehož se sluší konečně představit, mě sjel tak ledovým tónem, že jsem si to za rámeček nedal. A třebaže jeho hlas na okrajích tál v hysterii, v samém středu krystalizoval čirým opovržením. Ten člověk byl zkrátka pln protikladů a nedával mi spát…
Co jsem to chtěl? Ach ano, představit ho. Měl takové zvláštní jméno… Drarry Celler, jméno podivné, leč dokonale odpovídající svému nositeli, který jako by byl myslí na hony vzdálen od šedé reality našeho všedního, spořádaného života.
Jakkoli byl náš cizinec člověk ducha a celoživotní studijní typ, když později vyšlo najevo, že jsem si ho nemálo přikrášlil a z něj se vyklubal obyčejný (byť vzdělaný) smrtelník, živící se jako kantor, skoro mě to zamrzelo. Nicméně o to bližší mi pak onen inteligentní perfekcionistický neurotik byl… Poté, co sestoupil ze svého piedestalu poloboha nadpozemské, nedotknutelné nedostižnosti. Čím více chybiček jsem v jeho charakteru objevoval, tím jsem byl spokojenější, ba šťastnější.
Slídil jsem v jeho pokoji po každém důkazu nedokonalosti a nalezl-li jsem, srdce mi radostí poskakovalo v hrudi. Neboť není větší štěstí pro průměrné, než když jim zbožňovaná bytost klesne do náručí.
Nikdy nezapomenu na naše první osobní setkání na schodech domu. Seděl ve výklenku s fíkusem a vypadal tak ztraceně, že jsem tam s ním chvilku pobyl a posléze se i nabídl, že ho doprovodím k jeho bytu. Cizinec se na mě podíval a já si všiml, že jsem ho probudil z jakéhosi snění. Začal se usmívat svým hezkým až nezemským úsměvem, z něhož mi tak často bylo těžko u srdce. Mlčel však a stejně, jako se to předtím stalo mé kočce, i já jsem podlehl nějakému kouzlu, které ten člověk v sobě měl.
Visel jsem pohledem na jeho uších, což bych u jiné osoby považoval za krajně neslušné, a pomalu byl vtahován hypnotickým pohupováním těžkých orientálních náušnic…
„Zajímáte se o šperky?“ promluvil z ničeho nic a já jsem se nezmohl na slovo. „Pojďte, ukáži vám svou sbírku náušnic.“
A vzal mě k sobě do bytu, kde to jemně vonělo papírem (nebezpečně ostrým, když na to přijde), dálkami a čerstvě upečenou vánočkou.
Zajal mě, zaujal, a tak jsem chvíli u něj zůstal.
Možná víc než chvíli
…jsem věřil na víly.