Takové obyčejné setkání

Milá Zuzko,
vím, že můj dáreček není příliš dlouhý, ale přesto doufám, že se Ti bude alespoň trošičku líbit a že alespoň vzdáleně splňuje Tvé přání. Krásné Vánoce!
Za zbetění děkuji Rye. Panu Foglarovi se omlouvám, že jsem si prachsprostě vypůjčila jeho svět a postavy, ale nemám a nebudu z toho mít ani halíř, tak snad mi to odpustí a nebude moc rotovat.
Tramvaj kovově drnčela ulicemi města. Inženýr Otakar Losna se zády opíral o madlo v zadním vagónu, v jedné ruce držel síťovku s několika kubánskými pomeranči, v druhé aktovku a zamyšleně hleděl z okénka.
Byl to jeden z těch prosincových večerů, kdy z oblohy černé jako smola nezamrkala ani hvězdička, pouliční lampy rozkvetly těkavým oranžovým světlem a mezi váhavými sněhovými vločkami se míhaly tmavé postavičky městského panoptika.
Losna je pozoroval unavenýma očima. Měl náladu pod psa. Doufal, že se mu podaří sehnat nějakou borovičku, ale domů jel s prázdnou. Nehledě na to, že ho tam zcela určitě čekala nějaká pohroma. Vždyť pomalu neminul den, kdy by jeho nejstarší nepřišel domů s poznámkou nebo roztrženými kalhotami a výstavními modráky.
Na Rozdělovací třídě tramvaj s cuknutím zastavila a Losna vystoupil s lhostejným výrazem člověka, který na stejné zastávce vystupuje každý den už celá léta. Sotva se za ním zavřely dveře, zahryzl se mu do krku studený vzduch. Přetáhl si kousavou šálu přes bradu, než napůl po paměti zamířil k domovu.
S pánem v tmavém kabátě se srazil, ani nevěděl jak. Síťovka mu vypadla z ruky a pomeranče se rozutekly po nástupním ostrůvku jako žlutooranžové míčky.
„Nemůžete dávat pozor, člověče?“ utrhl se pán v tmavém kabátě. Jeho slova se téměř ztratila v cinkání a hlomozu odjíždějící tramvaje.
„Promiňte, nějak jsem se zamyslel,“ omlouval se neznámému Losna a užuž se shýbal pro rozkutálené pomeranče, když se k nim sehnul i cizinec.
„Tady,“ podal mu jeden z pomerančů, který se odkoulel skoro až ke kolejím.
Teprve v tu chvíli si ho Losna mohl ve světle pouliční lampy lépe prohlédnout. Najednou měl pocit, jako by toho muže se světlou kšticí a kulatým, přátelským obličejem odněkud znal. Ale ať přemýšlel sebevíc, nemohl si vzpomenout odkud.
„Poslyšte, nepotkali jsme se už někdy?“ zeptal se, když uklízel poslední pomeranč do tašky.
Neznámý zamyšleně nakrčil čelo, ale po chvíli zavrtěl hlavou.
„Nemyslím si.“
„Asi jsem si vás s někým spletl,“ pokrčil Losna rameny. „Na shledanou.“
„Na shleda...“ chystal se rozloučit neznámý. Losna se měl k odchodu, když se cizinec zarazil. „Počkejte, pane.“ Zalovil v kapse u kabátu, ze které vytáhl malou pevnou kartičku a podal ji Losnovi.
„Tady máte. Kdybyste třeba někdy potřeboval,“ dodal s lehkým úsměvem. „Na shledanou,“ rozloučil se a odkvačil přes ulici, kde zmizel ve stínu činžovních domů. Losna mu ani nestačil poděkovat.
Obrátil navštívenku v ruce. Stálo na ní:
MUDr. Jindřich Hojer
Losna se sám pro sebe pousmál, schoval kartičku do kapsy a s nečekaně lepší náladou zamířil do spleti Stínadelských uliček. Pro tentokrát se na synka za poznámky ani díru na gatích zlobit nebude. Vždyť sám za mlada nebýval jiný.