Neposední

Účast na schůzi městský rady byla vždycky za trest. Nikdy jsem pořádně nepochopil, co tam vlastně dělám. Občas jsem míval pocit, že jsem přítomen snad pouze proto, kdyby některej z radních potřeboval poslední pomazání.
„To slunce sem dneska ale praží,“ postěžoval si Jefferson a přesedl si na opačnej konec kulatýho stolu.
„Jeffersone, ta kolínská je příšerná!“ Carter se odsunul o dvě židle dál.
„Proboha, Cartere, nevidíte, že se sem nevejdete?“ zaprskal Brown a odstrčil ho blíž k doktoru Kleinovi.
Doktor Klein se na mě prosebně podíval.
„Barnaby, mohl bych na vaše místo?“
„Samozřejmě. Až dohrajete škatulata, zavolejte. Budu ve výčepu.“