Den jako každý jiný

Helen milovala teplé dny pozdního jara. Měkké světlo v kopcích, které tam zůstává až dlouho do večera. Muchničky ještě nevylezly, ale tráva a jehňata už ano. Každý rok se těšila na ukradený čas, který může utratit tam nahoře.
Letos žádný ukradený čas nebyl.
Trapičovi dlouhé večery nevyhovovaly. V noci kňoural co dvě hodiny a dožadoval se svého. Ráno ho probouzely první paprsky, nějakým záhadným způsobem, přes všechny zatažené závěsy. Úsvit zdravil ječením.
Ječení.
Helen si povzdechla a sklonila se nad kolébkou. Zase úsvit? Hlad? Zoubky? Prdíky?
Pozvedla toho malého pišišvora.
Mimino zabrblalo a usmálo se.
Za tohle to všechno stálo.