Škaredá hra

Pích, pích! Bodal jsem ho. Pastelčáka jednoho barevnýho!
„To stačí mladej!“ Ozval se za mnou známý hlas. Značkovač našeho pluku.
„Barvy by ses nedořezal, co? Oni mají vnitřek jenom z tuhy...“ Povídá.
„To my! Hrdý národ fixčáků, máme srdce tekuté...!“ Dodá po chvíli, kopne si do mrtvoly.
Zvednul jsem se z kleku u toho rozpíchaného těla. Stál jsem. Srdce mi bušilo. Uvědomil jsem si, co jsem provedl.
„Takhle to nikdy neskončí. Je to jako tenisák zla. Nabírá do sebe novou zášť s každým úderem o raketu!“ Zařvu s náhle rozjasněnou myslí. Značkovač vytáhl zbraň. Zamířil mi na víčko. Rána. Konec...