Přivolávám jaro :-)
Jeden z nich svedl souboj s obočím. Druhý se nořil do úst a třetí nesměle stepoval před nosní dírkou. A bylo jich tam víc. Každý závan větru dával jejich dotírání novou, nečekanou podobu. Útoky se nápaditě střídaly od nesměle lechtivých po agresivně přímočaré. Konečně kapituloval, zvedl padací mosty svých očních víček a vpustil stíny trávy na sítnice. Stébla tančila v rytmu větru, vanoucího už od počátku světa.
Těžko se dá slovy vyjádřit to prosté klidné spočinutí, které cítím pokaždé, když si lehnu do trávy a dívám se na oblohu.
Jako bych najednou věděl, kam patřím a kde je můj domov.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
To je zase nádhera!
Rya
To je zase nádhera!
Připomíná mi to jednu písničku od Veselé zubaté...
Svět je tak krásnej, když se
PanVrchni
Svět je tak krásnej, když se touláš v polích...? :-)
Přesně tu! :-)
Rya
Přesně tu! :-)
Krásné a pohodové!
Peggy
Krásné a pohodové!
Teda, nejdřív jsem myslela,
Esclarte
Teda, nejdřív jsem myslela, že půjde o alergii, a zatím taková poetika! Moc pěkné.
Asociace na alergii je dobrá,
PanVrchni
Asociace na alergii je dobrá, nebylo to tak myšleno, ale o to mi připadá vtipnější :-) (Tedy - pro alergiky soucitně :-()
Ufky.
Faob
To je milé a poklidné. Žádná past na čtenáře, ale přitom nebanálně popsáno jisté spočinutí, radost z kolem.