Sebelhářka

Prší. Stojím na perónu ve skleněné třístěnné bublině a říkám si, jak je absurdní, že se nás kvůli jarnímu sprchnutí tísní deset na tak malém prostoru. Všichni a každý sám nasloucháme dešti.
Vlastně je tu ještě někdo jedenáctý. Někdo, o kom vím jen já, protože ho mám v hlavě. Obraz vypálený na sítnici, jméno vyryté do lebky, vůně zachycená na svetru. Čím víc se mu bráním, tím pevněji mě drží. Takhle to dál nejde, zašlo to moc daleko.
Jaro ke mně dosud nedorazilo. To skutečné se prý odemyká petrklíčem, ale mě si jen tak někdo neotevře. Včera to bylo naposledy.