Něco jiného

Bylo zvláštní sledovat ho a vidět...
Vidět opravdového Merlina, nejspíš. Ne naivního a nemotorného mladíka, ale tuhle zvláštní bytost se zlatýma očima a výraznou aurou... moci.
Artuš se slabě zasmál. Moc.
Slovo, které se k jeho osobnímu sluhovi vůbec nehodilo.
"I když jen bohové vědí, co jsi vlastně zač," zamumlal.
Merlin s sebou trhl.
"Jsem tvůj sluha a ty můj pán," řekl upřímně. "Navždy."
A Artuš... tomu věřil. Věřil, že kdyby si přál, tak by čaroděj sám dobrovolně položil hlavu na špalek.
Merlinova loajalita ho někdy až děsila.
(Byl jí hoden?)
"Ne," řekl pomalu.
Možná byl čas...
"Jsme něco jiného."