Změna plánu

Lazario dorazil na letní sídlo rovnou ze služební cesty, upraven, umyt, v saku. Z dvojpostele na něj skelně hleděl krvavý Sebestián, manželka plakala.
„Chceš mi k tomu něco říct?“ zeptal se unaveně.
„Nemohu,“ vzlykla Mária.
Upravil si vázanku a vzal to na sebe.
Když podepsal přiznání, rovnou jej zastřelili, jasný případ žárlivosti, soudy přetíženy.
V rakvi jej probudil Máriin pláč.
„Já to nebyla, nebohý muži, to Ricardo, můj druhý milenec! Bála jsem se ti přiznat…“
V noci se vyhrabal a zaklepal na žárlivce.
„Ricardo, za tebe jsem nezemřel!“ podával mu – nahý – své sváteční šaty.
„Chápu,“ kál se vrah, „kde ležíš?“