Špatná adresa

Máňa zvolna potahovala z cigarety a koukala z okna na nekonečné řady oken, lemované šedí betonu. Tohle sídliště si nehraje na dětskou stavebnici. Přemýšlela, jestli by uniformita neměla uklidňovat. Spíš otupuje. Odtud se dá dostat jenom nohama napřed, na trochu lepší adresu, blíž centra, s podobně nekonečnými řadami mramorových náhrobků. Tam si můžete poslušně lehnout do řady, hlavně nevybočovat, jako za živa. S trochou štěstí ve stínu túje. Živí to mají horší. Tohle místo je konečná, stigma, které každý vyčte z občanského průkazu. Aspoň je jasno. Máňa se pousmála. Ale byl to úsměv, který měl v sobě hořkost pondělní kávy.