Tak takhle to tenkrát bylo

Spěchala do toho nejvyššího poschodí té nejvyšší věže. Nedbala na to, že se její růžové šaty rousají o trávu a zachytávají o větvičky. Věděla totiž, že JEMU na jejích šatech nezáleží. Kvapem otevřela dvířka a pustila se do schodů. Hlava se jí točila. Brala schody po dvou, nemohla se dočkat! Konečně byla nahoře. Rozrazila malá dřevěná vrátka a vrazila do místnůstky. A tam... nikdo. Zklamaně vzdychla, když si povšimla kytice růžových růží. Vzala je opatrně do ruky, ale zřejmě ne dost opatrně...
„Au, co to je? To je krev? Á...“ a padla v mdlobách na zem a spala a spala...