Tisíc a jeden den

Šeherezáda se svezla na postel. Měla by se prospat, ale po každé noci, kdy vyprávěla příběhy, se třásla. Byla vyklepaná jako… Už ji nenapadala ani přirovnání.
Duchové jejích předchůdkyň se na ni zvědavě podívali.
„Pomozte mi,“ pošeptala jim. „Docházejí mi pohádky.“
„To chceš vyprávět historky z našeho života?“ nadhodila jedna. „Začne tě kritizovat, že mají stejné konce.“
„Ta moje je o touze dostat se na dobrou školu,“ dodala druhá.
„V mojí je odporná zrada. Ale taky kočky,“ přidala se třetí.
„Beru všechno,“ odpověděla Šeherezáda. Zdálo se, že je to potěšilo.
Vyprávěly si a v hlasech jim kvetla hořkost pelyňkových dívek.