32. Trocha té kreativity

Když se objevily zdi základny, Sejček si povzdechl. V rachotu motorky to úplně zaniklo. Zpáteční cesta jim po pohodlném přenocování a v dobrém počasí trvala kratší dobu, než předpokládali. Ještě mohli trávit několik hodin venku... ale otázkou by bylo – proč.
Hlídka o nich věděla už dávno a otevřela jim vrata. Sejček měl pocit, jakoby snad odtud nikdy neodjel.
Jako vždycky přijeli na nádvoří.
Jako vždycky sesedli z motorek a odtlačili je do garáže. Místní obsluha je brzy dotankuje, ne že by projeli tolik benzínu.
Jako vždycky. Všechno jako vždycky.
Vran postavil svou motorku na stojánek, poplácal Sejčka po rameni a odešel. Prostě normálně odešel. Strávili spolu tři dny a on... odešel.
Sejček pocítil podivnou prázdnotu.
Neměl ale moc času, aby se utápěl v pocitu ublíženosti. Dost brzo ho našel Kokos.
„Ty. Prej máš jít k šéfovi. Jako hnedka, jak budeš volnej, seš volnej? Von teda asi ještě neni volnej, ale to asi nevadí, prostě tam naklusej. Je nějakej hrozně zaměstnanej dneska, tak bych ho nenechal čekat.“
Následoval Kokosa známou cestou, po schodech nahoru. Jako vždycky. Z pracovny se ozývaly hlasy. Kokos zaklepal a napůl vstoupil.
„Ste řikal, šéfe, že až se vrátěj ty dva, tak maj podat hlášení, jak budou volný. Tak tady toho malýho mám. Mám přitáhnout i toho druhýho?“
„Ne, není třeba. Nejdřív si promluvím tady se Sejčkem. Pojď dál, my už tu stejně končíme. Jen běž s Kokosem,“ obrátil se ke své návštěvnici, „ukáže ti ubytování a děvčata ti pak řeknou víc, jak to tu chodí. Klidně se tu pak zastav i později. Vždycky tě rád uvidím.“
„Však já tebe taky,“ usmála se dívka. Na Sejčka vrhla jen mírně zvědavý pohled.
„Nováček?“ zeptal se Sejček, jen jak se za ní zavřely dveře.
„Tak tak. Prý se jmenuje Vydra, znáš ji?“
„Vydra? Hmmm... slyšel jsem o ní.“
Žen bylo mezi Přeměněnými tak málo, že by byl zázrak, kdyby neslyšel.
„Ale osobně ji neznáš?“
„Né, to ne. Ona je trochu jiná třída...“ zarazil se. „no, neznám ji.“
„Nevadí,“ opustil Smrtonoš téma. „Tak povídej.“
„A o čem... jo, aha, hlášení.“ Teď trochu opatrně. Pozná, když se mu lže. Nedá se mu lhát. Tedy, ne úplně.
Vytáhl si jednu z map na Smrtonošově stole a ukazoval.
„Takže dostali jsme se do Edinburghu, a to ti povím, to byla dost složitá cesta. Ale dostali jsme se dovnitř, město... no.. jak už tak může vypadat dlouho opuštěné město. Vlezli jsme až na hrad a teda já ti nevím, ale asi tě musím zklamat. Jako sídlo je to dost mizerný. Špatný přístup, střecha by potřebovala opravit a hlavně... to město kolem to dusí, hrozně dusí. Ty bys potřeboval nějaký prostor, něco vzdušnýho. No a protože jsme měli čas, tak jsem prozkoumali i pár dalších zajímavých míst a opravdu jsme našli, je to ostrov, ale dá se tam vybudovat silnice a jsou tam moc pěkné a reprezentativní budovy a...“ zvedl oči. Smrtonoš se s nezájmem díval z okna.
„A tebe to moc nezajímá. Um. Tak nevím. Co tě zajímá?“
„Třeba to bude dobré sídlo,“ mávl Smrtonoš rukou. „Co Vran? Co si o něm myslíš teď?“
„No... dá se s ním fungovat?“ zkusil Sejček. „Teda... je to tahoun a dříč. Když má jasný instrukce, tak je to dobrý.“
„A je loajální?“ Sejčka provrtal zkoumavý pohled. Ale tohle byla jednoduchá odpověď.
„Myslím, že neví, co to je loajalita. Jde to prostě mimo něj. Když jsi jeho nadřízený, tak tě poslouchá, protože tak je to prostě správný. Nepřemýšlí tom. Udělá, cokoliv mu přikážeš a bude se sebou spokojený. Víš, náš... výcvik. Kodex. Je v něm opravdu hluboko. A paradoxně to je pro nás dobře. Protože nařízení se prostě dodržují, tak to vidí.“
Chvíli se zarazil a přemýšlel o tom, jestli tím, že stejnou informaci zopakovat třikrát různými slovy, trochu moc netlačí na pilu.
„Snažím se to správně formulovat...“ řekl chabě. „Prostě, když má jasný příkazy, dobrý, ale na velení by dobrý nebyl, protože nikdy nevíš, co ho napadne, když nemá jasný mantinely.“
„A co ty, Sejčku,“ další zkoumavý pohled. „jsi ty loajální?“
Sejček polkl.
„Já... vím, jaká je správná odpověď,“ řekl. „A ty víš, že já vím, jaká je správná odpověď. Proč se potom musíš ptát? Jsem tady, ne? To je přece víc než slova. To je důkaz.“
Smrtonoš se krátce zasmál.
„Já věděl, že se na tebe můžu spolehnout.“
Sejčka zalil pocit tepla. Ale zároveň ho zamrazilo. Zajímavá kombinace.
„Skvělá práce. No, můžeš si jít odpočinout.“
Sejček šel, hlavu napůl v oblacích. Celý zbytek dne bude přemýšlet, jestli neřekl něco špatného, něco co by ublížilo jemu nebo někomu jinému.

Vran na sebe vylil druhý kbelík teplé vody a spláchl zbytky mýdla. Konečně ze sebe dostal poslední pocit lepkavosti. Mořská voda, to je prevít.
Nahrubo se otřel, uvázal si ručník kolem boků a sebevědomě se vyklackoval z umýváren. Šaty vhodil do velkého koše na špinavé prádlo – prý jim dokonce vyperou! To je luxus! a zvolna mířil do své ložnice. Samozřejmě, že úplnou náhodou kolem prostoru ženského osazenstva.
A heleme se, tuhle tu ještě neviděl. Malá, pěkná...
„Čau, krásko. Co děláš po službě?“
„Ahoj, Vrane. Chceš znovu pár facek, nebo to jednou stačilo?“
„Jo aha, my se známe. Tak to se omlouvám. Nemáš zájem, neubude.“
S nijak nezhoršenou náladou dorazil do svého pokoje a po prozkoumání obsahu skříněk se oblékl.
Pak ho našel Kokos a hnal ho k šéfovi. To se koneckonců dalo předpokládat.
„Tak jsem tady, pane,“ ohlásil se.
„Výborně. Čekám hlášení.“
Dozvěděl se víceméně stejné informace jako od Sejčka. Vran dokonce vnímal Edinburghský hrad jako past. Zajímavé.
„A jak se ti pracovalo se Sejčkem?“
„Takovej dobrej píďa, hrozně moc se snaží. Někdy je toho na něj moc, ale von nepovolí a maká. Z toho kluka jednou něco bude.“
„Hm.“
Krátké ticho. To ale Vrana nijak nerozhodilo.
„Znáš Vydru?“
„Vydra, Vydra... jó, Vydra!“ rozsvítilo se Vranovi.
„Taková malá a hrozně vostrá, jo, to byla vona. Pustí se do člověka a je jí jedno, kdo to je, jde si za svým. Vydra je dobrá.“
„A proč si myslíš, že tu je?“
„No, protože sem přišla, ne?“ odpověď byla, jako vždycky, jednoduchá. „To poznáš Vydru, vona si prostě jde za svým. Když se jí něco zdá jako že dobrej nápad, tak za tím jde. Vona Vydra je rovná, u ní vždycky víš, na čem seš, ne jako u jinejch...“ lehce se zachmuřil.
„Dobře. To bylo pro dnešek všechno. Díky za hlášení.“
„To je přece moje práce, pane.“

Když Vran přecházel nádvoří a čichal vůni linoucí se z kuchyně, předzvěst brzké večeře, něco mu pořád hlodalo v podvědomí.
Vydra. No. Pročpak tu asi je?