34. Vysoká hra

Výstřely ze samopalů. Utíkající a schovávající se lidé. Zoufalí. Dala ses na vojnu, musíš bojovat. Můžeš zachránit jednoho člověka... a ztratit svět.
Vydra to dokázala. Zatvrdila se. Prokopávala dveře, vytahovala chlapy, podle zadání, shromažďovala... stádo.
Kusy.
Bylo to logické. Vzbouřit se by jí nepomohlo.
Jim taky ne.
Samozřejmě, že tady mají skvělé vybavení. Potřebují ho.
Hnát masu několika tisíc lidí po dálnici. Šest proudů se mění na čtyři, nastává zácpa, lidi padají, jiní běží přes ně. Nevnímat křik. Potlačit výcvik nařizující chránit. Poslouchat rozkazy.
Když budu dlouho předstírat, že mi to nevadí, třeba mi to vadit přestane.
Děsivá myšlenka.
Hnát, až do večera. Padla tma, ale to je nemůže zpomalit.
Vehnat lidi do ohrad a dál. Do lomu. Prostě je tam nacpat. Křik zesílil. Tam už někdo byl?
Vydra tudy prošla při své cestě k Smrtonošovi.
Kdybych to věděla...
Ale nevěděla.
Vysoká stěny lomu byly zcela hladké, neposkytující žádnou šanci pokusům o útěk. Suchá tráva na dně byla nyní zadupána do bahna, které živil déšť a tělesný odpad vězňů. Ještě neumírali hlady, na to tu nestrávili dost času, ale byli vyhladovělí a žízeň mohli tišit jen díky pramínkům vody stékající po skalách. Ne všichni těžké podmínky přežili. O mrtvoly se nikdo nestaral.
Nevěděli proč tu jsou, co s nimi bude... a najednou k nim nacpali další. Životní prostor se jim povážlivě zmenšil.
Nově příchozí na ně hleděli s vytřeštěnýma očima. Vyhublí, špinaví... tohle bylo jako z noční můry.
Z lomu se ozvala kakofonie zoufalých výkřiků.
Ano, demoralizace úspěšně pokročila.
Vydrou ten zvuk nehnul. Už se zatvrdila. Byla zvěd. Pozorovatel. Tak pozorovala. Sevření Sejčkových rukou a to, jak sklonil hlavu. Neutrální výraz Vrana. Úzký úsměv Zabíječe. Od lehkého znechucení k sadistickému potěšení, všechny možné reakce.
Cesta na základnu byla příliš krátká. Srdce v hrudi jí bušilo, jak ji teprve teď dohnal šok z toho, co prožila.
A to jsem si myslela, že se jedeme projet.
Zakroutila hlavou nad svojí naivitou.
Motorky s lehkým brumláním dojely na dvůr a zastavili.
„Tak to by bylo, parťáku,“ obrátila se na Sejčka. „Co teď?“
„Uložíš motorku do garáže... a pokud od tebe nebude Smrtonoš nic chtít, máš volno.“
„Tak jo. Dík za.. spolupráci. Uvidíme se.“
Proč jen mám pocit, že ode mě Smrtonoš bude něco chtít?
Byl to správný pocit.

„Jen se posaď, ať mi nevyneseš spaní,“ vyzval ji Smrtonoš s úsměvem, jen jak za Kokosem zabouchly dveře.
Dvě pohodlná křesla blízko sebe, mezi nimi malý stolek. Vybrala si to zády ke zdi.
„Čaj? S mlékem? Sušenku?“
„Jejda, mléko. Díky moc.“
Vydra si nalila čaj a pak se pokusila přidat mléko, aniž by ho vycmrndala z konvičky. Nepodařilo se jí to úplně, protože mléčná konvička, jak už je to jejich zvykem, cmrndala.
Smrtonoš počkal, než si zvedla hrníček ke rtům.
„Tak jak se ti tu líbí teď?“
Zaváhání. Tuhle otázku čekala, ale přece...
„No.. upřímně?“
„Upřímně. O to mi jde.“
„Upřímně... je to složitý.“
Sáhnout do svého nitra. Prozkoumat své pocity a pojmenovat je. Jen malinko, malilinko upravit.
Smrtonoš vyčkával.
„Na jednu stranu... to bylo hnusný. Jo, nelíbilo se mi, co jsme těm lidem dělali, vážně ne. Jenže... na druhou stranu... víš, byla to svoboda. Ohromná svoboda. Nemuset se starat o nic a nikoho, kašlat na Kodex a prostě si užívat to, že jsem silnější a že se nebojím já jich, ale oni mě? To bylo skvělý. Tak takovýhle to je, být na týhle straně, jo? Hnusný a opojný najednou? Prostě... složitý. A jak se mi tu líbí? Upřímně – nevím. Bude si to muset trochu sednout.“
Zaváhala.
„Budem brzy dělat něco podobnýho? Asi... asi bych chtěla znovu... vysloveně abych zjistila, co si o tom vlastně myslím, víš?“ zeptala se rozpačitě.
„Uvidíš,“ zajiskřilo se Smrtonošovi v očích a položil jí ruku na koleno.
Vydra se zakuckala.
Smrtonošovi pár facek jen tak nedáte, a když už, tak to není nejlepší nápad.
„Copak?“
Ruka pomalu cestovala výš.
„Um... jako...“ Vydra si odkašlala a cítila, jak se jí zapalují tváře.
Na tohle specializaci nemám!
„Víš... já bych... ale bylo toho prostě moc. Dneska. Jsem úplně... prostě dneska radši ne. Ale jako né že vůbec ne, to né! To zase... ale musíš na mě trochu pomalejc, víš?“
„Nepovídej.“
Ruka pokračovala ve své cestě výš a výš, pohladila zadeček, přejela prsa... Smrtonoš jí prstem nadzvedl bradu, sklonil se k ní a políbil ji.
Vydra pozorovala. Jeho i sama sebe. Jejímu tělu se polibek líbil, zjistila.
Její mozek bojoval s nutkáním ukousnout Smrtonošovi jazyk.
Nemělo by to smysl. Hned by si ho narostl zpátky.
Smrtonoš ji pustil a posadil se zpátky do křesla.
„Dobře, tak tedy pomaleji.“
Vydra pokývala hlavou. Nevěřila vlastnímu hlasu. Srdce jí bilo jako splašené a byla si jistá, že má úplně rudé tváře.
„Šachy, hraješ?“ změnil Smrtonoš téma.
„Hrozně špatně.“

Vždycky nelíp přemýšlela pod tekoucí vodou. Ve sprše se přemýšlí tak dobře... a tady teče teplá voda. Zvláštní, že toho nikdo moc nevyužívá. Je to zvláštní a je to dobře.
Tu šachovou partii se Smrtonošem prohrála, a dost s ostudou. Vypadal zklamaný, když šachovnici vracel zpátky do zásuvky, ale pak jí už konečně nechal jít.
Jenom krátká mise, tam a zase zpátky? Co už vím?
Smrtonoš plánuje něco velkého. Plánuje něco velkého docela brzy, než mu pomřou všichni ti lidi, co je má narvané v tom lomu. Další výpad přes hranici, takový, který zvrátí síly. Takových ale už jsme přežili hodně, co je teď jinak?
Kudy povede útok, to není až tak extrémně důležité. Tolik možností zase není. Ale proč a jak...
Mapy. V celé jeho pracovně jsou mapy. Kdybych tak měla deset minut...
A co, tak ho svedu a až pak usne...
A proč bych vlastně měla čekat? Za chvíli je půlnoc. Až na hlídku budou všichni spát. Jedna rychlá návštěva, pak opatrně vytlačit motorku z garáže... sice bude zapotřebí ujít pořádný kus cesty, než se budu moct odvážit nastartovat, ale pak budu doma opravdu rychle.
Dobrá, počkám jen hodinku nebo dvě a zítra... zítra už budu na severu. Kde musím být zodpovědná a držet se pravidel. Ale kde můžu být sama sebou a ne šíleným monstrem.

Schody ani nezaskřípaly. Dveře byly zamčené, což byl ve zdejších končinách nezvyk, ale se zámkem si poradila snadno. Na to výcvik měla.
Zatáhla závěs a pak zlomila malou tyčinku, kterou na už na žádnou party nikdo nebude potřebovat. Zelené světlo nebylo z nejsilnějších, ale stačilo. Jedna, druhá, třetí mapa, opatrně, zapamatovat si, jak ležely před tím. Čáranice, šipky, copak to jen...
Cvaknutí vypínače.
Světlo.
Vydra nebyla jediný člověk, kdo dneska pozoroval své okolí.