36. část - Žádné dobré zprávy

„Tak to nás asi sebere hned první hlídka, kterou potkáme,“ prohlásila jsem vesele. „Je fakt, že ve vojenském vězení jsme už dlouho nebyli, počítám asi tak dva tři týdny. Jak jsi mohl zapomenout tak důležitý papír, prosím tě?“
Gonny se zaškaredil. „Na všechno abych tady myslel já! Kdo přišel na šifru v hodinkách, no? Kdo ti zařídil mimořádné volno, co?“
„A koho napadlo jít za hodinářem, aha? A pak za tím malířem!“
„Jenže lístky abych kupoval já! A svačinu jsem taky kupoval já!“
„Nech té sebelítosti, prosím tě, “ pravila jsem a nonšalantně zalovila v kapse svého batohu. „To abys uznal, že s tebou nechodím jen pro okrasu. Chytej,“ hodila jsem po něm složený list papíru.
„To je přece povolení od velitele!“ rozbalil list Gonny a rozzářil se. „Tys ho schovala? Já na něj úplně zapomněl, měl jsem za to, že jsme mu ho vrátili! Bezva, ani nebudu muset nikoho ovlivňovat! Přece jen něco v té hlavičce máš, musím uznat!“ poklepal mi uznale na rameno.
Tohle špičkování nás samozřejmě baví, jinak bychom to nedělali. Ale dnes jsme mleli hlouposti tak nějak víc křečovitě, vlastně jen proto, že ani jednomu z nás se nechtělo znovu otvírat důvod, proč se vracíme do Slavonic.
Gonny vzdychl, opřel o tvrdé opěradlo a zadíval se špinavým oknem na krajinu, ubíhající kolem. „Máme spoustu času, než tam dojedeme.“
„Hlavně musíme v Kostelci přestoupit,“ připomněla jsem. „Ale nemusíme panikařit, máme na to přes hodinu,“ zaparodovala jsem hlášku průvodčího z minulé cesty.
Jenže Gonny už mi zpátky míček nepinkl. Zadumaně koukal z okna a nemluvil. Bylo mi ho líto. Já si taky Helebranta oblíbila, a to jsem ho znala jen chvilku. Gonny se s ním znal už dlouhá léta…
„Třeba to tak vůbec není,“ promluvila jsem po chvíli.
„V to doufám,“ zavrčel Gonny, ale od okna se neodvrátil.

Mladý brněnský malíř Kundrát nám při včerejší návštěvě vše zevrubně vylíčil. Není divu, že si průběh perfektně pamatoval, první veřejná výstava určitě zanechá v každém autorovi hluboký dojem. Dozvěděli jsme se leccos o violoncellovém kvartetu, které hrálo na vernisáži, dále spoustu zřejmě lechtivých drbů o malířích a malířkách, jejichž jména jsme bohužel slyšeli poprvé, takže nám valná většina pikantností zcela unikla, popsal a ukázal nám téměř všechny obrazy, které vystavoval (prodal jich jen několik, ale můj postoj, že by udělal lépe, kdyby se spíš věnoval malbám střech a krajin svým zvláštním polojaponským stylem, nadále nesdílel) a kupodivu si vzpomněl i na mnohé z těch, kteří si koupili katalog.
Mezi jinými popsal i muže, evidentně malíře, jehož popis velmi dobře sedl na Alexandra Helebranta. Když jsem ho poprosila, zda by ho nedokázal namalovat – že podle jeho slov to bude zřejmě jeden náš známý – vystřihl Kundrát naprosto přesnou skicu malířova rozježeného obočí, vousů i tmavého našikmo posazeného baretu, bez něhož nedal Helebrant ani ránu.
Portrét doplnil informací, že kolegu malíře nejenže zajímaly vystavené obrazy (na rozdíl od vás, slečno, pozná kvalitu, víme?) ale mu že milý vstřícný kolega pochválil i grafickou úpravu katalogu s využitím starožitných předmětů.
„Jo, zeptal se mě na majitele hodinek,“ pravil Kundrát doslova. „Jenže já vlastně vůbec netušil, kde Jirka ty starý krámy nafotil a čí vlastně jsou. On pak jen mávl rukou a koupil si katalogy.“
„Katalogy?“ podivili jsme se.
„Jasně,“ přikývl malíř. „Vzal si jich několik. Ani přesně nevím, kolik.“