Padesátka - Kobovy noční můry - 41

„Tak to by bylo,“ prohlásil Brzda, když Koba a Nevi vstali. „Cítíte se nějak jinak?“
Nevi a Koba se poplácali po ramenou. Pak se Nevi obrátil k Brzdovi. „Děkuji,“ řekl, „mohl bych ti potřást rukou?“ Brzda natáhl ruku a stiskl Neviho teplou a pevnou dlaň.
„I já,“ požádal Koba. „Myslím, že tak za polovinu mých denních můr nemůžeš, tak ti prominu i tu druhou. Ale jí to neprominu.“ Brzda podal Kobovi ruku, jenže při posledních vyslovených slovech se mu paže zatřásla a dlaň zpotila. Koba to nezaznamenal, byl už totiž myšlenkami někde jinde.
„Jakube, mohl bys mi splnit ještě jedno přání? Víš, chci vyzkoušet, jestli se ta přeměna týkala i mýho pendreku.“ Koba se rozhlédl po místnosti a do oka mu padl kulaťoučký, mimořádně roztomiloučký porcelánový ježek. V Kobovi vyvolal velmi nemilé vzpomínky.
„Vadilo by ti moc, kdybych tohleto odpálil až na konec světa?“ zeptal se víceméně formálně a napřáhl pendrek jako basebalovou pálku.
„On je od... vlastně, klidně si posluž,“ špitl spisovatel. „Jen počkej, než otevřu okno.“
Koba se s gustem napřáhl a odpálkoval ježka perfektním úderem. Ježek proletěl otevřeným oknem a vzápětí všichni strašlivě zařvali. Po zahradní pěšince přicházela Simona s taškou v ruce. „Pozor!“
Pozdě. Ježek proletěl jejím tělem a pokračoval směrem k záhonu, do kterého se zaryl, až hlína vystříkla.
Simona se udiveně podívala na svoje břicho, pak k oknu na Kobu dosud držícího pendrek a zamračila se. „Kobo! Už jednou jsem ti řekla, že pendrek je nebezpečná hračka. Jednou tím fakt někomu ublížíš.“
„Simono!“ proskočil Nevi oknem a pokusil se ji sevřít v náručí. Taky skončil na zemi.
„Zaplať pánbůh, že nemáš hmotné tělo, jinak...“
Otočil se k Brzdovi. „No jo, ale co jí zachránilo život, bude odteď jen na obtíž. Dej jí taky hmotné tělo.“
„Tak to by nešlo,“ namítl Brzda. „Ona není moje stvoření. Takže nemůžu.“
„Mohl bys,“ oponoval Rejstřík, „a ty víš jak. Tak prrroč nechceš?“
„Protože se to nedělá! Protože je to hnus!“
„Jaký hnus myslíš?“ optal se ostražitě Nevi.
„Fanfiction!“