41 Eskalátor

Dolní poschodí překvapilo svou rozlohou a členitostí. Obrovská hala přes dvě patra se zdála plná kovových schodů, lávek a zábradlí, zavřených železných vrat a tlustého potrubí s velkými kohouty. Volnému průchodu bránily nahodilé zídky a různé úrovně podlahy. Matné světlo skomírajících zářivek zdůrazňovalo černé kaluže stínů. Prostor působil jako něco mezi opuštěnou továrnou, překážkovou dráhou a strašidelným hradem.
Vtom se ozval další výkřik. Tentokrát jednoznačné volání o pomoc.
„Rychle, tamhle jsou!“ vyhrkla Lada a rozběhla se.
V tmavém zákoutí se zmítaly nezřetelné postavy. Ve spleti rukou, pařátů, nohou, a dokonce něčeho jako křídla se nedalo dobře rozeznat, kolik tvorů tam vlastně zápasí, natož kdo je útočník a kdo oběť.
Evžen se pokusil celé klubko znehybnit kouzlem. Ve stejné chvíli se však vymrštila mužská postava a přepadla přes zábradlí. Okřídleného tvora kouzlo zasáhlo. Strnul neschopný pohybu.
Lada užasle vyjekla: „To snad ne!“
Evžen si jí nevšímal. Zkoumání ochromené příšery odložil na později. Ta neuteče, ale tomu druhému může jít o život.
Prokličkoval mezi paletami s čímsi hranatým zakrytým plachtami a naklonil se přes zábranu.
Zjistil, že muž se s řevem kutálí dolů po stojícím rezavém eskalátoru. Evženovi blesklo hlavou, že měl štěstí, protože hned vedle se rozevírala hrozivá temná propast pod nedokončeným schodištěm.
Přeskočil zábradlí, vmžiku byl u eskalátoru a vrhl na schody síť, aby krkolomný pád zastavil.
Zkroucená postava znehybněla, avšak nepřestala ječet hrůzou, naopak křik přidal na síle.
Evžen bez váhání seběhl dolů, odčaroval síť a chytil muže pod rameny, aby mu pomohl zpátky nahoru: „Jsi zraněný?“
Odpověď nedostal. Zblízka zaznamenal vytřeštěné oči a obličej zkřivený děsem.
Vzápětí to pocítil taky.
Bez varování ho přepadl záchvat paniky. Nevysvětlitelný šílený strach zaplavil každou buňku v těle, zardousil dech a ochromil mozek jedinou neodbytnou představou.
Neunikneš.
Dostanou tě.
Ty to víš.
Vždycky jsi to věděl.
Je konec.