Uzavřený případ 5

Obrázek uživatele neviathiel

Dveře ke schodišti vrznou a strážník na vrátnici zpozorní. Budova je stále uzavřená. Nikdo nesmí bez povolení shora opouštět budovu ani se po ní volně pohybovat.
Ve dveřích se objeví mladý muž v manšestrové bundě a džínách. K límci má připnutý odznak vyšehradské kriminálky. Pohlédne na vrátného, prohodí „nashle“ a zmizí v portálu. Takže tohohle taky poslali domů.
Portál najednou zajiskří a muž z něj doslova vyletí zpátky, zapotácí se a zalapá po dechu. Rozběhne se a a zkusí to znovu. Tentokrát zůstane sedět na zemi, zakryje si tvář rukama a začne se pohupovat zepředu dozadu jako v šoku.
Vrátnému vylétne ruka k odznaku.

Eliáš vstoupí do kanceláře a zastaví se pět kroků od překvapeného Viléma Volejníka. „Víte o tom, že máme stále uzavřeno?“ zeptá se a doufá, že ten knedlík v jeho krku nejde slyšet. Tenhle rozhovor mu byl čert dlužen.
Volejník přikývne a vypadá ještě překvapeněji.
„V době, kdy jste měl už dávno sepisovat vlastní svědectví, jste přišel do márnice,“ pokračuje Eliáš. „Co jste tam viděl?“
„Náčelnici Roztočilovou, Bedřicha Leopolda z laborky a někoho třetího, koho neznám,“ vypočítá Volejník. „Zaslechl jsem něco o těle, ale k tomu mě vůbec nepustili.“
„Nikoho dalšího jste nepotkal?“ zeptá se přísně Eliáš.
„Ne. Jen jsem mluvil se strážníkem tady na chodbě.“ Volejník poposedne. „Na ošetřovně jsem nebyl. Co je s Kaminským?“
„Je v pořádku, pro jistotu jsem ho poslali do nemocnice na pozorování.“ Eliáš si povzdechne a pohlédne na dvojici strážníků v odrazu v prosklených dveřích skříně. „Prošetřuji únik informací a pohyb cizích osob po téhle budově,“ pokračuje Eliáš. „Určitě jste ani na chvíli nevyšel z temné komory ani neopustil oddělení?“
Volejník přikývne. Nic netuší.
„Celou dobu jsem koukal do fotek. Dokud nedohrála kazeta, neslyšel jsem vůbec nic,“ řekne Volejník nešťastně. „Asi vám k ničemu nebudu.“
„Nestalo se vám v poslední době něco neobvyklého?“
„Jak to myslíte?“
„Cokoliv. Neobvyklé zranění, ztráta osobního předmětu, cokoliv. Nevyptával se vás někdo, jak to chodí tady na kriminálce?“
Volejník chvíli přemýšlí. „Už tři týdny nemůžu najít svetr. Myslím, že zůstal u kamaráda na chatě. Včera jsem se v laboratoři při vybalování nových přísad pořezal o rozbitou lahvičku.“
„Odkud byla?“
„Od mého bratra. Má lékárnu v Podolí.“
„Mluvil jste s ním od té doby?“ zeptá se Eliáš.
Volejníkovi se rozšíří oči překvapením. „Ano, včera. Proč se ptáte?“
„O čem jste mluvili?“
„Chtěl jsem za ním po práci zajít pro náhradní mandragoří tinkturu. Místo té, co jsem rozbil. Brácha ale říkal, že má dneska cestu na nějaký úřad a že ji nechá tady na vrátnici. Stalo se mu něco?“
„Ne,“ odpoví Eliáš a Volejník si viditelně oddechne. „Nachází se v této budově od doby, kdy byl zavražděn inspektor Kapoun.“
Volejník na něj asi dvě vteřiny němě zírá. Pak zbledne jako stěna, odpotácí se k odpadkovému koši a začne zvracet.

Vilemína vejde do výslechové místnosti a posadí se naproti Václavu Volejníkovi. On na okamžik zvedne oči a zase je zabodne do stolu. Ruce má založené na hrudi, na zápěstích pouta.
„Víte, proč jste tady?“
Přikývnutí.
„Říkáte, že ano?“
Václavovy oči sklouznou k záznamu. „Ano.“
„Znáte inspektora Kapouna?“ zeptá se Vilemína.
Václav zbledne. Otevře ústa, ale nevyjde z nich ani hláska. Potřese hlavou. Semkne víčka. V koutku levého oka se objeví slza. Václav schová hlavu do dlaní.
„Ano nebo ne?“
„Ano,“ vypraví ze sebe Václav. „Nechtěl jsem…“
„Na to je poněkud pozdě.“
Václav mlčí. Promne si dlaně a zatne do nich nehty.
„Nic více k tomu neřeknete?“
Václav se kousne do rtu. „Nemůžu,“ řekne přiškrceně. Ústa se mu bezhlesně pohnou. Zase potřese hlavou. Protře si oči.
„Nemůžete mluvit?“
Václav prudce přikývne.
„Můžeme změnit téma,“ prohodí Vilemína. „Znáte staršího vyšetřovatele Kaminského?“
Václav svraští obočí a zavrtí hlavou. „Myslím, že ne.“
„Poznáváte ho?“ zeptá se Vilemína a položí na stůl Erikovu fotografii.
Václav zbledne jako stěna. „Snad není…?“ vyhrkne.
„Ne. Je naživu a relativně v pořádku,“ řekne Vilemína. „Řeknete mně proč?“
„Kdybych neuměl léčit otravu nervovým jeden, musel bych vrátit diplom,“ odpoví Václav. Je to povzdech člověka, kterého se někdo ptá, zda je tráva zelená.

Vilém přičichne ke sklenici vody. Voda mu smrdí. Vilém studoval léčitelství, ale když se Václav připravoval na pachové zkoušky, šel do toho s ním. Měl by vycítit cizí příměs o koncentraci v jednotkách promile. Necítí nic. Nevěří vlastnímu čichu ani celému dnešnímu dni. Tohle musí být zlý sen.
„Můžete se bez obav napít,“ poznamená Eliáš z finančního. Zní to jako narážka.
Vilém přikývne. V hlavě má prázdno. V žaludku naštěstí taky. Napít se by nebyl dobrý nápad. „Udělal to Václav?“ zeptá se dutě.
„Všechny důkazy tomu nasvědčují,“ odpoví Eliáš.
Vilém chvíli hledí do stolu. Pořád nedokáže myslet. „Jak?“
„Jak myslíte, že to udělal?“
„Jak to mám vědět?“ zeptá se Vilém. Z téhle hádanky je mu na nic.
„Nosí u sebe váš bratr nůž?“
„Ano, řeže jím byliny,“ odpoví Vilém. Vzápětí se mu v hlavě zhmotní představa, kterou nechce vidět.
„Jak vypadá?“
„Jako já. Jsme jednovaječná dvojčata. Má trochu delší vlasy.“
„Myslím ten nůž.“
Vilém se přinutí soustředit. „Lovecký, zavírací, s dřevěnou rukojetí,“ řekne.
Eliáš pohlédne do polopropustného zrcadla a mávne rukou. Do místnosti vejde strážník a položí na stůl Václavův lovecký nůž. Naštěstí na něm není krev.
Vilémovi se obrátí žaludek. Zavře oči a přikývne.
„Víte, proč to udělal?“

„Jak jste se dostal na ošetřovnu?“
Václav si proplete prsty a zabloudí pohledem k polopropustnému zrcadlu. „Na chodbě mě zastavil strážník. Spletl si mě s Vilémem. Ptal se, jestli mě posílají kvůli té otravě. Vyvedl mě z míry. Byl jsem pod posunutým vnímáním, neměl mě vůbec vidět, asi asi čekal na Viléma. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem se začal vyptávat na podrobnosti.“
Václav si povzdechne a opře čelo o složené ruce.
„Když mi řekl, že je to sérum pravdy, došlo mně to okamžitě. Ruply mi nervy. Ten strážník kupodivu vysmahl na chodbu. Docela se mi ulevilo, protože jsem poprvé za celej den věděl, co mám dělat.“
Zatím vše souhlasí s Pazderkovou výpovědí. „Popište mně váš postup,“ řekne Vilemína.
Unavený smích. Václav zvedne hlavu, pohlédne na Erikovu fotografii a pak na Vilemínu. Tón Václavova hlavu se změní a Vilemína pochopí, co Pazderka myslel lavinou lékárničiny.
Vilemína se pousměje. „Teď ještě jednou pro laiky.“
„K séru pravdy neexistuje protijed,“ řekne Václav rozvážně. „Dají se jen léčit jeho účinky. Když znáte složky a jejich interakce, můžete jed částečně neutralizovat. Chtěl jsem to stihnout, než bude mít další záchvat.“ Václav se otřese. „Nestihl jsem to. Dostal záchvat, zrovna když jsem mu podával léky na neutralizaci do žíly. Ztratil jsem nervy a začal ječet na strážníka. Nějak jsem to zvládli, ale měl jsem ruce od krve. Jako kdybych byl zpátky…“ Zavrtí hlavou. Položí si ruku na krk.
Nelže.
„Musel jsem to ze sebe očistit. Strážník byl ještě víc vynervovaný, než já. Zmizel hned, jak to šlo. Ničeho si naštěstí nevšiml. Váš kolega bohužel ano.“
„To vás muselo vylekat,“ poznamená Vilemína.
„Zpanikařil jsem,“ povzdechne si Václav. „Našel jsem ve skříňce hypnotikum s rychlým nástupem účinku. Patnáct kapek, minimální dávka. Stálo mě to hodně přemáhání.“
„Kam jste dal lahvičky od léků?“
Václav se zatváří nechápavě. „Nechal jsem je na stole pro zdravotníka. Chtěl jsem to sepsat, ale nemohl jsem najít propisku.“
„Svědectví mého kolegy vám paradoxně může přilepšit u soudu,“ konstatuje Vilemína. „Uvědomil jste si to, že?“
„To mě nenapadlo,“ odpoví Václav překvapeně. Nelže. Neměl promyšleno vůbec nic. Ani tu zatracenou vraždu.
„Vzal jste Kaminskému odznak?“
Václav přikývne. „Chtěl jsem pryč. Musel jsem pryč.“
„Jste si vědom, že dříve nebo později bychom vás našli?“
„Já vím.“ Václav si promne čelo. Oběma rukama.
„Pořád nevím, co si o vás myslet,“ prohodí Vilemína. „Působíte jako spořádaný a inteligentní mladý muž. Máte stabilní zázemí a zavedenou živnost, zjevně žijete svou prací a dělá se vám špatně jen z představy, že ublížíte druhému člověku. Přitom jste před pár hodinami ubodal inspektora Januše Kapouna. Jak se to mohlo stát?“
Václav zabodne pohled do stolu.
„Ten zmetek zabil mého otce,“ řekne.

„Otec pracoval tady na kriminálce na oddělení černého trhu. Zemřel, když nám bylo jedenáct,“ řekne Vilém Volejník ztěžka. „Matka se znovu vdala. Otčím nás adoptoval a choval se k nám skvěle, ale nebyl to táta, který mě učil jezdit na kole.“
„Chápu,“ odpoví Eliáš. Nechápe, jen chce přimět Viléma, aby mluvil dál. Vilém nechce pochopení. Chce se probudit z téhle noční můry.
„Václav to nesl daleko hůř,“ řekne Vilém.
„Jak se to projevovalo?“
Vilém polkne a zaplaší myšlenku na nejasný obrys mrtvoly, který zahlédl před pár hodinami v márnici. „Utíkal k prarodičům. Zhoršil se ve škole, v pololetí propadal. Přestal mluvit se všemi, nakonec i se mnou. Nakonec ho poslali za školním psychologem. Pak se mnou začal mluvit, ale odmítal se bavit o tátovi. Několik let.“
Eliáš přikývne a zabodne pohled do protokolu.
„Matka nám až po letech řekla, co doopravdy stalo. Otec přišel o práci kvůli drobnému porušení předpisů, jaká dělal kdekdo. Vedení o tom vědělo, ale zničehonic ho začala prověřovat inspekce. Musel odejít z práce. Nevyrovnal se s tím. Dva týdny nato spáchal sebevraždu.“
Eliáš sebou trhne, jako kdyby dostal facku.
„Brácha byl ještě dlouho naštvanej. Vyvolával konflikty. Párkrát se v Budči popral. Hádali jsme se i mezi sebou. Na vysoké jsme bydleli každý v jiné části kolejí, vídali jsme se daleko méně. Když skončil, založil si v Podolí lékárnu. Vídáme se, dohodil jsem mu kšefty s naší laborkou, ale už jsme si nikdy nebyli blízcí jako kdysi, když byl táta naživu.“
„Co s tím měl společného Kapoun?“
„Podal na našeho otce stížnost na inspekci,“ odpoví Vilém.
„Jak jste na to přišel?“ zeptá se překvapeně Eliáš.
„Kapoun se mi sám pochlubil,“ vyplivne Vilém.

„Můj táta je jmenoval Čestmír Strada.“
„Znala jsem ho.“
Václav si rozčileně otře oči a Vilemína předstírá, že si toho nevšimla.
„Jak jste se dozvěděl, že ho udal Januš Kapoun?“
„Od Viléma.“ Povzdech. „Už jste mu to řekli?“
Vilemína přikývne. „Právě je na výslechu v jiné místnosti.“
„Proboha,“ vyhrkne Václav. „Vrátný přece říkal, že je na výjezdu.“
„Vrátil se o půl jedné a následující hodinu ho nikdo neviděl.“
„Nic nevěděl.“ Václav horečně zavrtí hlavou. Nechtěná trefa do černého. Vilemína z toho vůbec nemá radost.
„Já vám věřím.“ Vilemína luskne prsty a pouta se s cvaknutím otevřou. „Potřebuji ale vědět, co se přesně stalo.“
Václav křečovitě přikývne a polkne, jako kdyby se mu udělalo špatně.
„V kolik hodin jste přišel do budovy?“
„O čtvrt na jednu.“ To souhlasí.
„Jak jste se dostal přes vrátnici?“
„Vrátný mě pustil dál. Říkal něco o výjezdu a zapomenutém odznaku. Napadlo mě, že zkusím jít půjdu nahoru po schodech. Vilém říkal, že inspekce je v sedmém patře a má vlastní portál, ale vede tam zadní schodiště z šestého. Chtěl jsem vidět toho zmetka, co tátovi zničil život. Chtěl jsem slyšet… Já nevím, co jsem chtěl slyšet. V šestém patře jsem ho potkal u výtahu.“ Přejede si rukama po tváři.
„Mluvil jste s ním?“ pobídne ho vlídně Vilemína.
Václav přikývne. „Myslím, že vůbec nevěděl, o čem mluvím. Prý koná svou povinnost a za následky si všichni můžou sami.“ Nevědomky napodobí Kapounovu dikci. „Pak na mě začal křičet, že jsem labilní a patřím do blázince jako můj otec. Šel jsem za ním až na toalety a začal jsem si mýt ruce. Nevěděl jsem, co mám dělat.“
„Stál jste u umyvadla. Co se stalo pak?“ ozve se Vilemína, když je chvíli ticho.
„Prošel kolem mě, zeptal se, co tady ještě dělám a proč nejsem na svém pracovišti. Začala rachotit vodovodní trubka, takže jsem dál neslyšel, co říká. Nechal jsem puštěnou vodu, šel za ním do chodby a dal mu pěstí.“
„Kolik ran jste mu zasadil?“ zeptá se Vilemína věcně.
Václavovi se rozšíří oči. „Je to důležité?“
„Ano,“ odpoví Vilemína.
„Já opravdu nevím.“ Potřese hlavou a opře si lokty o stůl. „Dvě pěstí a několik nožem. Byl mrtvý, než jsem se vzpamatoval.“
„Nůž jste si přinesl s sebou?“
„Ten u sebe nosím vždycky,“ namítne Václav.
„Jak jste zjistil, že je mrtvý?“
Václav zavře oči. Od levého se odlepí slza. „Zkontroloval jsem ho. Asi třikrát. Nevím přesně. Chodil jsem chvíli kolem, nevím, jak dlouho, hučelo mi v hlavě.“
„Co se dělo potom?“ pobídne ho Vilemína.
„Zpanikařil jsem.“
„Pokusil jste se zakrýt stopy?“
Přikývnutí. „Spláchl jsem nůž do toalety. Byl jsem od krve. Snažil jsem se to opláchnout vodou. Pak jsem se trochu vzpamatoval a odstranil kouzlem všechny skvrny.“
„Co jste udělal pak?“
„Schoval jsem se pod posunuté vnímání a chtěl utéct ven z budovy. Snažil jsem se vyhýbat lidem.“
„Kudy jste šel?“
„Po schodech. V druhém patře jsem vrazil do strážníka, vycházel zrovna z výtahu. Řekl mi, že budova se uzavírá a musím na oddělení. Doprovodil mě tam, hlídce na chodbě naštěstí nic neřekl. Takže jsem zašel do nějakého skladu a počkal, až odejde. Šel jsem po schodech dolů, ale uviděl jsem další hlídku. Nedalo se kolem nich projít. Schoval jsem se do výklenku. Nemám tušení, jak dlouho jsem tam byl, ale slyšel jsem je říkat, že pátračka dokončila prohledávání šestého patra. Napadlo mě proklouznout jim za záda a počkat, až prohledají celou budovu.“
„Jak se vám to povedlo?“ zeptá se Vilemína a ta zvědavost je upřímná.
„Vmáčkl jsem se do slepého okna a schoval za závěs,“ odpoví Václav. „Nedívali se tam.“

„Proč vám to Kapoun řekl?“
Vilémova ústa se zkroutí odporem. „Říkal to kdekomu. Jako kdyby to bylo jeho vrcholné dílo šplhání po hlavách ostatním. Neměl ani tušení, že to byl můj táta.“
„Co jste mu na to řekl?“
„Nic,“ odpoví Vilém. „Úplně jsem ztratil řeč. Celé mi to pořádně došlo až večer.“
„Kdy jste to řekl Václavovi?“
„Tři dny nato. V pátek. Před pěti týdny.“
„Jak reagoval Václav?“ zeptá se Eliáš a zní to jako povzdech.
„Jak asi?“ odpoví Vilém hořce. „Dost to s ním zamávalo.“
„Co se dělo pak?“
„Podal jsem stížnost. Ani jsem nebyl první. Těšili jsme se, až se ten hajzl připraví o práci a pověst sám. Patřilo by mu to.“
„To je všechno, co jste měli v plánu?“
„Co jiného?“
„Pět týdnů se nic nedělo.“
Vilém se zarazí.
„Povězte mi to. Už nemá smysl nic tajit.“
„My jsme…“ Nádech. „Koncem dubna jsem se sešel s pár lidmi, kterým zrovna dělal problémy. Vymysleli jsme, že počkáme tři měsíce a pokud se nic nebude dít, hromadně podáme protestní výpověď.“
„Co plánoval váš bratr?“
„Nic neplánoval, u Kroka.“ Vilém si opře lokty o stůl. „Pořád se ptal, jak to tady vypadá. Možná nechtěl čekat, možná ho chtěl zastavit — já nevím, co chtěl dělat. Myslím, že to sám nevěděl.“
Chvilku je ticho.
„Já jsem takový idiot,“ řekne pak Vilém. „Neměl jsem mu říkat vůbec nic.“

26. května 1998

Václav sedí na slamníku, ruce má opřené o kolena a otupěle hledí na obvazy na svých zápěstích. Když Vilemína přijde ke mříži, zvedne hlavu.
“Co jste si myslel, že děláte?” zeptá se Vilemína.
“Mám právo prolít svou vlastní krev,” odpoví Václav. “Jen svou vlastní.”

Šéfka a jediná příslušnice interní inspekce brněnské speciální kriminálky, zkráceně krysa z inspekce Viktorína Těšiborová si rozhýbe ramena a pohlédne na své tři společníky rozsazené po židlích na nemocniční chodbě. David Linhart vede oddělení vražd v Brně. Bohouš Fejfar je jeho podřízený. Tibor Milogoj je zástupce náčelníka magické kriminálky z Bratislavy. Viktorína ho nikdy předtím neviděla a vyměnili si jen pár slov. Milogoje sem povolali jako pozorovatele a ze svého úkolu je stejně nadšený jako Viktorína.
Ošetřující lékařka dorazí s patnáctiminutovým zpožděním. Má asi metr padesát a ohnivé vlasy v rozpadajícím se uzlu. „Doufám, že tady nečekáte dlouho,“ řekne. „Musela jsem k akutnímu případu.“
„Jen chvíli,“ odtuší Viktorína. „Jak je na tom vyšetřovatel Kaminski? Už se probudil?“
„Je vzhůru už několik hodin,“ odpoví lékařka.
„Můžeme s ním mluvit?“ zeptá se Viktorína. Na nepříjemné rozhovory je tady odborník ona.
Lékařka pokrčí rameny. „Můžete to zkusit.“
Viktorína vejde do pokoje a přejede pohledem postavu na lůžku. Kaminski leží na boku zády k ní a nijak nereaguje na její příchod. Viktorína si přitáhne židli.
„Jsem inspektorka Těšiborová z Brna,“ řekne. „Byla jsem pověřena vyšetřováním včerejších událostí na Vyšehradě. Potřebuji s vámi mluvit.“
On se obrátí a zabodne pohled někam do zdi za Viktorínou. Je asi o deset let mladší než Viktorína. Má ostré rysy tváře, jasně modré oči, natržený ret, jednu modřinu na hraně čelisti, druhou na čele, v levé ruce infuzi a na pravé zacelenou tržnou ranku. Neřekne ani slovo.
„Pokud se necítíte dobře, přijdu jindy,“ dodá Viktorína.
Kaminski zavře oči.

26. května 1998

Na dveře kanceláře Cyrila Motyčky zaklepe člen Malé rady Bořivoj Mokoš, obezřetně za sebou zavře a natáhne zvukotěsnou clonu.
„Takže?“ vyzve ho Cyril a přistihne se, že zbytečně ztišil hlas.
„Už jsi to sdělil rodině?“ prohodí Bořivoj konverzačním tónem. To nevěští nic dobrého.
Cyril přikývne a povzdechne si.
„Jak to dopadlo?“ zeptá se Bořivoj s nepředstíraným zájmem.
„Jak myslíš, že to mohlo dopadnout?“ odpoví podrážděně Cyril. Neexistuje způsob, jak správně sdělit matce, že její syn byl zavražděn. Nezáleží, jaký je syn. Ani jaká je matka. „Sehnal jsem mu místo, dohlížel na něj, aby se do něčeho nezapletl, a po tom všem mám ještě vysvětlovat, proč jsem tomu nemohl zabránit a proč jeho vrah nedostane doživotí pod boubínskými kořeny…“ Cyril mávne rukou a kouzlem si ohřeje vystydlou kávu. Je to nehoráznost, ale dnes na to má nárok.
Bořivoj se posadí na druhé křeslo a zpříma pohlédne Cyrilovi do očí. Nastal okamžik nepříjemné pravdy. „Rada obdržela stížnost,“ řekne pomalu. „Podjatost, navádění a zastrašování svědků, maření vyšetřování, zneužívání postavení a ublížení na zdraví. Roztočilová ti jde po krku. Připojila hromadu zamítnutých stížností na Kapounovy postupy, na kterých naštěstí není tvůj podpis, a protokol z výslechu, na kterém tvůj podpis je. Předseda je vytočený jako spirálová chodba o Bealtainu. Seřval mě na čtyři doby, když jsem přiznal, že vím o tvé přízni s Kapounem.“
„Je to vzdálený příbuzný, prakticky jsem ho neznal,“ řekne Cyril a radši zmlkne, když vidí, jak se tváří Bořivoj.
„To už je vážně jedno,“ odsekne Bořivoj. „Museli jsme zavolat lidi z brněnského oddělení a pozorovatele z Bratislavy. Už jsi odevzdal protokol o použití séra pravdy?“
„Mám ho rozepsaný.“ Na protokol je čtyřiadvacet hodin. Má čas do tří.
„Včera bylo pozdě. Brněnští dodali k poradě výpověď Kaminského a lékařskou zprávu. Mohls mít na krku slyšení před Velkou radou. Máš kliku, že Kaminski ten tvůj amatérský zásah přežil, jinak bychom měli na krku největší skandál od dob Rubínové. Dovedeš si představit, že se tohle dostane do tisku?“
Chvíli je ticho.
„Přijdu za předsedou s tím protokolem po obědě, až trochu vychladne,“ řekne Cyril.
„Přines s sebou rovnou i rezignaci.“
„To mi říkáš oficiálně?“
„To ti říkám neoficiálně.“
Cyril rezignovaně přikývne a dopije kávu.

1. června 1998

Vilém Volejník s kruhy pod očima vytáhne obsah poslední zásuvky a rozloží jej na stole. Část jde do krabice, část na stůl Helgy Millerové a část bude muset dokončit, než odejde.
„Co máš v plánu?“ zeptá se do ticha Helga Millerová.
„Někdo se musí postarat o bratrovu lékárnu,“ řekne Vilém a kouzlem pošle do krabice přísady do lektvarů, které měl kdovíproč vzadu v šuplíku.
„Nevíš, jak dopadne soud,“ ozve se Vratislav Skála.
„Jak asi?“ vyletí Vilém. „Dostane tři roky? Pět let? Deset? Doživotí na Boubíně? Kolik myslíš, že mu soud napaří za synáčka hlavouna z Velké rady?!“
„Nebyl to syn a jeho příbuzný rezignoval z Velké rady,“ zasáhne Karel. „Vím, že to teď vypadá hrozně, ale na příštím přelíčení se bude číst psychiatrický posudek a Kaminského výpověď.“
„Tak tohle je teprve v háji. Co asi myslíte, že Kaminski řekne?“
„Pravdu. Nic jiného.“
Vilém klesne na židli a schová hlavu do dlaní. „To je na mě příliš. Nemůžu tady sedět a pracovat, když je můj bratr zavřenej pár pater ode mě.“
„Proto jsem ti doporučoval vzít si dovolenou.“
„Vzal jsem si ji,“ povzdechne si Vilém. Výpověď po dlouhém rozhovoru s Vilemínou a Karlem stáhl. „Ale nevím, jestli se sem dokážu vrátit.“
„Nemusíš to vědět hned. Možná to nebude vědět ani za měsíc. Dej si na čas a rozmysli se pořádně. Počkáme na tebe.“

Podporuji: 
Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

Tak jsem si početla. Pěkná detektivka. Njn, jak se kdo k lidem chová, tak se mu to vrací. Líbilo se mi to.

Obrázek uživatele neviathiel

Děkuji!

Obrázek uživatele kytka

Četlo se to jedním dechem. Dozvíme se, jak dopadne soud?

Obrázek uživatele neviathiel

Přidám epilog :) Ale obávám se, že je to jasné...

-A A +A