43. Rozdělení sil

Po dobrých cestách uběhnou dvacet mil za hodinu a půl. Zvládli by to i o dost rychleji, ale pak by k cíli přiběhli naprosto vyčerpaní, a to by nebyl dobrý nápad.
Po tělese železnice oběhli nepozorovaně vesnici. Potom přes údolíčko na hlavní silnici...
Obchvat se někdy hodí.
A už zase uháněli na západ, z mírného kopce. K moři. Touhle silnicí se poslední dobou Racek ubíral často; ještě párkrát a bude si pamatovat každý kámen. Dlouhé, volné klesání, pár vesniček, jejichž obyvatelé se na jednotku rychle klusajících Přeměněných dívají se směsí strachu a zvědavosti. Minuli odbočku k vesnici ukryté v lesích. Na vzdálenost by to byla zkratka, ale kopec by je nemístně zpomalil. I když Racek zaváhal, protože možnost vyslechnout přeběhlíka byla lákavá. Někoho mu posílat na pomoc nemělo smysl. Útok zastaví jižně od něj.
Když se blížili k obranné barikádě, nemohli si nevšimnout horečnaté činnosti. Signály probíhajícího útoku zběsile vlály v silném větru a místní domobrana uvítala jejich příchod s nevyslovitelnou úlevou.
„Dostal se skrz,“ zněla jedna z prvních vět, kterou Racek slyšel. „Nějakej špion nebo podobnej zmetek nečistej se dostal skrz a my ho nemůžem najít! Psi ztratili stopu...“ rozhazoval rukama menší neposedný poštmistr, jehož úkolem bylo získávat a předávat informace a ve svém poslání nepřestal ani během probíhající invaze.
„Takovej malej, drobnej a hrozně rychle utíkal?“ vložil se Vran o rozhovoru, ke kterému ho nikdo nezval.
„To by moh bejt von!“
„Tak vo tom už přece víme...“
„Už jste ho zhaftli?“
„Je na bezpečném místě,“ vzal si zpátky sovo Racek. „Jinak se nic zvláštního neděje?“
„Jinak sou všichni, co držej brikádu hrozně napjatý a čekaj, kdy to praskne. Chlapi by si rádi srovnali účty a moc dobře věděj, že musej jít po hlavě nebo krku. Jsem jim řikal, že kdyby to bylo vážný, tak se vobjeví posila a teďka tady teda ste. Takže to bude vážný?“
„Mohlo by být,“ pokývnul Racek.
„No, sme na to připravený. Ženský s dětma sme přeplavili na druhou stranu...některý nechtěly, že prej budou taky bojovat, no slyšeli ste vo tom někdy?“
„Uhm,“ přikývl Vran.
„Ženský do boje nepatřej. Jako ne. Ta pitomá emancipace už je snad za náma.“
V Rackově jednotce bohužel zrovna žádná žena nebyla. Mezi Přeměněnými jich vůbec bylo málo. Na poštmistra se tedy nikdo nemohl dívat ošklivě.
Téma bylo však opuštěno pro mnohem naléhavější.
„No tak vy to tady znáte, tak se nějak, to... umistěte a hlavně abysme si nepřekáželi.“
„Žádný strach.“
Racek rozložil mapy. Ty své. S vyznačenými obrannými posty a barikádami. Pár mužů sem, pár tam.. hlavní síly v rezervě, aby přišly na pomoc podle vyvíjevší se situace.. a pak už jen čekat.
Nenáviděl čekání.
Můžete se spolehnout na jednu věc. Nepřítel vás podrazí a váš plán nedodrží.
Na něco jsem určitě zapomněl.

Vlk nadával. Nadával opravdu hlasitě a bylo to jedno, protože ho nikdo nemohl slyšet.
Zatracený Smrtonoš, zatracená obrana, kde se tu vzala? Jak mají jako vést útok s nevycvičeným, pitomým stádem, proti několika stovkám Přeměněných? Kdo je práskl?
Sejček, to je jasný. Ale ten mrňous prokletej sem přece nemohl během několika hodin natáhnout takovou sílu!
Musel je zradit ještě někdo další, ještě mnohem dřív a až ho najde, tak si ho pořádně podá.
Kdyby to bylo na něm, tak by změnil plán, stáhnul se, udělal něco. Jenomže nemůže dělat nic. Stádo je navedené na jeden směr a pohaněče kolem nedostane, aby mu ho otočili.
Stádo taky na nic.
Vychcípá to tu všechno.
A někdo tu musí zůstat a dělat jim chůvu, aby byl aspoň nějaký přehled o tom, co se děje.
A ten někdo je Vlk, protože Smrtonoš se bude ptát jeho.
Zatracený Smrtonoš.
Všichni ostatní můžou hezky následovat záložní plán, vrátit se kousek a vzít to průsmykem na západ a okolo. Ale Vlk ne. Ten může sedět za bukem (ve skutečnosti to byla bříza), dívat se a užírat se tím, že nemůže nic změnit.
Těch pár padlých Seveřanů nic moc rozdíl.
Ostatní, ti si aspoň užijí legraci!

Sedmdesát šest motorek, to už je nějaká síla. Některé z nich vezou dva jezdce. To ten zatracený mrňavý zrádce...
Každopádně, je to veliká a hlasitá síla. Burácejí krajinou, nic je nezastaví...
Tak dobře. Přenesou každou zácpu. Nic je nezastaví...
„Ty, seržo?“
„No?“
Přenášeli už druhou zácpu, takže motorky opět zmlkly.
„Jako... nechci ti do toho kecat, ale mám takovej dojem, že ta správná odbočka na sever byla v Invereray.“
„To jako kde?“
„To jako asi dvě majle zpátky.“
„Počkej...“
Byly vytaženy mapy a pečlivě zkonzultovány.
„No jo. Ale já se zpátky tou zácpou nevracím. Hele, to se dá vobjet tudyma.“
„Ale zdrží nás to.“
„To nevadí, ne?“
Asi to nevadilo.
Silnice se uvolnila a pomalu stoupala, aby po čase začala klesat krásnými, širokými serpentinami.
Křik sojky, který přes burácení sedmdesát šesti motorů nebylo slyšet, jim mohl potvrdit, že už opustili Zónu a tudíž nebezpečí střetu s nějakým vozidlem nepovoleně zaparkovaným uprostřed cesty nehrozí.
Objevilo se před nimi jezero. A rozcestí.
„Kudy?“
„Doleva... ne, do druhýho leva!“
Opět následovalo vytahování map.
„Jo. Doprava.“
„A proč ne doleva, seržo? Budem přímo v srdci tý jižní části...“
„U Obanu. Ty nechceš k Obanu. Víš, jakou tam mají obranu? Já ti to povim. Takovou, že nechceš k Obanu.“
„Hm. Tak ne. Ale hele, víš co? Já bysem to vzal po druhý straně. To se dostanu k moři támhle a jen tam udělám nějakej bugr a zas se stáhnu.“
„Dobře, vem si k sobě tři motorky a jeď. Víc ti nepovolim. My to vyklidíme tudyma. Vemem to k Tyndrumu vod druhý strany a vemem ty jednotky tam zezadu, jak nejsou krytý. Prostě je rozsekáme, protože nás nebudou čekat. A přijdou vo pár stovek vobránců, to sem zvědavej, jestli jim nějaký zbudou vůbec.“
„Ale mají přesilu...“
„A my máme samopaly.“
Samopalů neměli moc, protože Smrtonoš zbraně a neobnovitelnou munici žárlivě strážil a většina byla pod zámkem na základně. Ale i čtyři samopaly můžou nepříjemně překvapit, když je vaše bojová úroveň převážně luky a šípy.
„Takže místňáky nechat bejt?“
„Jasně, si o briefingu spal? Místňáky nechat bejt, jenom tamhle Čáp a ty tři si s nim pohrajou.“
„To bude brnkačka.“
Pletli se.