43. část - Modlitba

Modlitba je pronášena polohlasem. Tak hlasitě, aby bylo zřejmé, že modlící se rozmlouvá s bohy. Tak tiše, aby nikdo krom něj nerozumněl slovům.
“Mocní a Silní. Nádherní a Moudří.”
“Probudil jsem moc a sílu v chlapci, který o ni nestál. A na můj pokyn ten chlapec promluvil. Jeho slova došla k mnohým uším, tím vyrostl a v mnohých očích se stal nádherným a moudrým. Dokud byl chlapcem mohl jsem ho vést po cestách svých zájmů, muže, kterým se stal, už řídit nedovedu.”
“Mocní a Silní. Nádherní a Moudří.”
“Moji lidé se postavili za jeho věc. Takový byl plán. Měla to být hra, kouřová clona zakrývající skutečný cíl. Ale teď je to jinak. Jeho slova burcují a probouzejí, stal se z něj vůdce a vzor. Přerostl mě. Už ho nedokážu zastavit.”
“Mocní a Silní. Nádherní a Moudří.”
“Přečíslili nás. Ti, kdo uctívají Slunečního Boha, jsou v naší malé vzpouře silnější než mi. Teď jenom oni určují směr. Zatím se jejich cíl shoduje s naším, co ale budeme dělat, až se to změní?”
“Mocní a Silní. Nádherní a Moudří.”
“Prosil bych o radu a o vedení. Doufal bych ve vaši přízeň. Věřil bych, že pomůžete těm, kdo zůstali svým starým bohům věrni. To všechno bych dělal, kdybych ve vás dokázal uvěřit. Kdybych dokázal uvěřit v Mocné, kteří dovolí zpustošit vlastní svatostánky. Kdybych dokázal uvěřit v Silné, kteří nechají své následovníky upadnout do otroctví.”
“Mocní a Silní. Nádherní a Moudří.”
“Nečekám odpověď. Má modlitba patří mým lidem. Čekají, že vás požádám o přízeň a já je nechci zklamat. Jsem ten, v koho věří a já jsem skutečný.”
Miróova záda se lehce zatřásla potlačovaným smíchem. Když však v přiměřeném čase zvedl hlavu a pomalu se postavil, v jeho tváři zůstával jen zcela očekávatelný výraz nadpozemského vytržení. Tak se rozloučil se dvěma vojáky střežícími tajný svatostánek Cerilijských bohů.
Ohlédl se jen jednou. Stan s oltáři byl, stejně jako v každém dosavadním ležení, dobře přístupný a zdánlivě nedůležitý. Jak rostl počet těch, před kterými musel být tajen, tak tvrdošíjně trvali jeho lidé na možnosti projevit v něm svou víru. A tak, spojeni ve vyhnanství, tam vedle sebe stály oltáře bohů Hor a Nížin, Vody a Ohně.
“Dojemná sounáležitost,” odplivl si Miró. Vzpomínky na nevraživost, kterou si projevovali uctívači jednotlivých bohů a nadřazenost, kterou zcela bez důvodu cítili jedni nad druhými za těch starých šťastnějších dnů, se mu v myšlenkách vynořily zcela samovolně.