Titěrní bohové

„Kiškó, proč?“ vzdychala Lenka nad talířem.
„Přidej si knedlíky,“ řekla jí máma.
„Ty to nezlepší. Nic to nezlepší,“ stěžovala si Lenka. „Nemám ráda koprovku.“
„Kiškóóó,“ kňourala Lenka.
„Je to babiččin recept. Všichni ostatní tu omáčku milujou,“ namítl táta.

Kiška usazená v Zelené síni pokývla hlavou zdobenou věncem z koprových snítek. Manévrovací prostor nebyl zrovna velký, ale dávno zapomenuté bohyně nemůžou být na rozdíl od lidí příliš vybíravé. Kiška brala i skučení nespokojenců jako dovolávání se jejího milosrdenství a vyždímala z něj kapku moci.
Když už se o ní dochovalo jediné úsloví: „Koprovka za novu za tvou skrání přináší Kiščino požehnání.“