2 Neznámý

Listí tiše šumělo a zachvívalo se v mírném vánku, to bylo všechno. Že by se mu to jen zdálo? Nebo se tamhle skutečně vzduch nějak nepřirozeně zavlnil? Je to opona nebo něco jiného?
„Je tu někdo?“ zamumlal nejistě. Mluvit do prázdna mu připadalo jaksi trapné.
„Neboj se, jsem přítel,“ ozval se neviditelný hlas znovu.
Bernard si odkašlal, aby uvolnil stažené hrdlo: „Tak… tak se ukažte.“
„Ještě nepřišel čas,“ odpověděl hlas a Bernard v něm zřetelně rozeznal pousmání. „Až předvedeš, že si zasloužíš moji důvěru, dozvíš se, kdo jsem.“
Přesunul se o kus dál, určitě. Do hajzlu, omračovací kletbou ho netrefí. Chlapec se pokusil zakrýt nervozitu ironickým úšklebkem: „Zakázali mi mluvit s cizími pány.“
Hlas se zasmál a znělo to ku podivu docela vesele a přirozeně: „Jenže já tě znám. Jsi Bernard Řehoř z Lysolaj. A lítáš v maléru.“
Bernard ztuhl: „Jak to víte?“
„Mohl bych tvrdit, že jsem jasnovidec, ale abys uvěřil, že to s tebou myslím dobře, povím ti pravdu,“ uchechtl se neznámý. „Přeříkal sis tady nahlas skoro celou svoji pohnutou historii.“
Ne že by tím mladíka moc uklidnil.
Bernard by se nejraději přemístil do bezpečí, ale to by musel zrušit vlastní bariéru. Kdo ví, co je ten záhadný chlápek zač a jak rychle by dokázal zaútočit, kdyby na to přišlo. Zůstal proto stát a ve střehu mlčky čekal, co přijde dál.
„Měl bych pro tebe návrh,“ pokračoval hlas přátelským tónem. „Perfektní řešení. Byl bys rázem za vodou.“
Chlapec se nedůvěřivě zamračil: „Co ode mě sakra chcete?“
„Malou pomoc. Službičku, kterou šikovný kluk jako ty určitě zvládne. A odměním se ti.“
Něco tak pitomého se může stát jenom mně, pomyslel si Bernard znechuceně. Mám dost vlastních starostí, abych se tady vykecával s nějakým neviditelným otrapou.