05 - Hostinec na kraji nekonečna

Ač Rebecca doufala, že poté, co mu Ethan udělal, dá si ten muž chvíli pozor a přehodnotí svoji situaci, vnitřně tušila, že něčeho takového nebude schopný. To by totiž musel být logicky uvažujícím člověkem. A jak Rebecca ze svého vlastního světa věděla, něco takového je u náboženských fanatiků nemožné.

„Prosím, zůstaň sedět. Prosím,“ šeptala si Rebecca pro sebe a neustále kmitala pohledem od fanatika ke schodům do patra. Bylo jí jasné, že se Ethan každou chvíli musí vrátit a byla by raději, kdyby mu mohla sama říct, co udělala a hlavně, co jí k tomu vedlo.

Samozřejmě osud jí nebyl nakloněn. Pozorovala, jak se ten muž neohrabaně snaží zvednout. Bylinný odvar na něj stále působil jako by mu obyčejný pohyb přišel nepřirozený. Opatrně si pohyboval rukou před obličejem a sledoval své prsty, které dokola svíral do pěsti a povoloval. Pokud do té doby cítila strach, najednou byl ten tam. Moc dobře věděla, že problémy jsou na cestě. A s problémy v práci si vždy uměla poradit.

Rozhodla se plnou pozornost věnovat právě práci. Kývla na Imogen a natočila novou várku piv. Zašla i do kuchyně se zeptat kyborga, jestli je vše v pořádku a nepotřebuje s něčím pomoc.

„Exponenciálně u něj vzrůstá hodnota odhodlání. Jestli něco hodlá udělat, stane se to během dvou minut a třiceti sedmi sekund,“ odpověděl na dotaz kyborg. Nebylo třeba se ptát.

„Pípni, až ten čas uplyne. Já ho jdu hlídat,“ pronesla Rebecca, vzala si jablko a vrátila se k baru.

Jak kyborg předpověděl, tak se stalo. Ve chvíli, kdy z kuchyně vydal zvukový signál, se fanatik zvedl ze židle a udělal první kroky. Kdyby netušila, co mu je, ten pohled by ji možná i rozesmál.

Na vratkých nohách vrávoral mezi stoly. Zatím nic neříkal, protože veškerou sílu musel věnovat tomu, aby se udržel ve vzpřímeném stavu. Už se pomalu zdálo, že nachází ztracenou rovnováhu, když tu zavadil botou o jedno z vystouplých prken a skácel se na nejbližší stůl.

„Co to kurva děláš?“ vykřikl jeden z hostů, na které převrhl pivo s gulášem. „To sem rovnou moh zůstat venku. Zlitej bych byl stejně a navíc bych nesmrděl pivem.“

Rebecca si s Imogen vyměnily pohled. Nemusely nic říkat, obě hned věděly, že problémy právě začaly.

„Já to uklidím, ty ho odveď stranou,“ zavelela Rebecca a vyrazila se postarat o nepořádek. Během chvilky postavila popadané židle, sebrala popadané nádobí ze země a dala se do setření stolu a vytření podlahy.

Po očku sledovala Imogen, která nejdřív zavedla naštvaného hosta ke krbu, kde přiložila několik polínek, aby mu bylo teplo a rychle mu uschlo oblečení.

Na chvíli se sešly u baru, kde Rebecca narychlo přepírala špinavé hadry.

„Prý nebude dělat zle, když dostane zpátky pivo a guláš, co už měl a k tomu další dvě piva na účet podniku,“ Imogen rychle uvedl Rebeccu do situace.

„Jen mu to dones, hlavně že nebude dělat vlny,“ kývla na souhlas. „Ethanovi to pak řeknu,“ dodala, když si všimla, jak Imogen vrhla letmý pohled ke schodišti.

„Tak dobrá,“ souhlasila Imogen nakonec, popadla půllitr s pivem a ve dveřích od kuchyně převzala připravený talíř s gulášem.

Rebecca doběhla ještě jednou, na čisto, setřít podlahu a ukázala hostům, že se mohou vrátit k čistému stolu.

„NE! NE! NE!“ ozvalo se jí za zády. „Nechte mě být! Musím je navést na správnou cestu.“

Otočila se a spatřila, jak se Imogen marně snaží uklidnit fanatika a odvést ho stranou. Koště, které zatím stále svírala, vrazila do ruky prvnímu, kdo kolem ní prošel a chvátala k Imogen.

„Je nutné je seznámit s pravou vírou! Jen tak mohou dojít osvícení a poznat pravdu!“ vykřikoval fanatik. Imogen vrhla na Rebeccu zoufalý pohled, který jasně říkal, že to nezvládne.

Rebecca uchopila muže za ramena a otočila ho k sobě. „Nacházíte se v místě, ve kterém má každý právo na svoji víru,“ pronesla rázně. „Můžete o své víře samozřejmě mluvit, ale nikomu ji nebudeš vnucovat. Rozumíme si?“

Zlost v jeho pohledu nejdříve přisuzovala naštvanosti z pravidel, které musel dodržovat. Ve chvíli, kdy promluvil, ale pochopila, že šlo o něco jiného.

„Jak se opovažuješ na mne promluvit, ty nečistý tvore!“ vykřikl fanatik rozhořčeně. „Nejsi hodna toho hovořit se mnou jako se sobě rovným!“

„Dobrá, jak myslíš, chlapečku,“ vypěnila Rebecca a popadla fanatika za rameno a přirazila ho ke zdi. „Buď se uklidníš, nebo...,“ nechala výhrůžku nedokončenou.

„Žádná zrůda na mě nebude sahat!“ zaječel fanatik. Celá hospoda ztichla, ale Rebecca si jich nevšímala. Dívala se tomu chlapovi do očí a odmítala uhnout pohledem. Nemrkla ani ve chvíli, kdy kolem ní prosvištěl půllitr a roztříštil se na zdi jen kousek od fanatikovi hlavy.

„Kdo je u tebe zrůda, ty hajzle!“ zaječel kdosi z hostů.

Rebecca dupla fanatikovi kopýtkem na nohu. Aniž by vnímala bolestivé zaúpění, otočila s prstem výhružně vztyčeným a pronesla do davu: „Já se o sebe dokážu postarat sama. Takže pohov!“

„To je sice krásný,“ odsekl jí kentaur. „Ale neurazil jen tebe. Já tyhle typy lidí znám. Pro toho zmetka je zrůdou každý tvor, který není člověkem. A já se nenechám urážet. Nebo se snad pletu?“

Rebecca se otočila k fanatikovi, který ale nereagoval. Jeho pohled však mluvil za vše.

„No, neříkal jsem to?“ pronesl kentaur a otočil se na celou hospodu.

„Přestaň se tu předvádět a zase si sedni,“ pronesla Rebecca výhružně.

„Nebo co?“ vysmál se jí kentaur. „Mně strach nenaženeš holčičko. Takže jestli to nechceš schytat, tak uhneš, jinak dopadneš stejně jako ten magor za tebou.“

„Sáhneš na někoho z mýho personálu, a budeš si přát, abys trávil celou noc v tý nechutný bouřce a nikdy si na moji hospodu nenarazil,“ dostalo se kentaurovi odpovědi od Ethana, který pomalu scházel ze schodů. „A vy, konec zábavy, hleďte si svýho!“ houkl a zbytek hostů se zatvářil, jako by se vůbec nic nedělo a pozvolna se vrátili k přerušeným rozhovorům.

„My dva si teď pěkně popovídáme na téma Slušné vychování,“ otočil se Ethan k fanatikovi a popadl ho za rameno. „A ty tu čekáš na co? Chceš se se přidat?“ otočil se ke kentaurovi, který než se vrátil ke svým společníkům, si znechuceně odplivl.