07 - Hostinec na kraji nekonečna

Nathaniel netušil, jak začít. Aby ho Ethan dokázal pochopit, musel mu nejprve vysvětlit chod svého světa. Problém byl, že nebyl tím správným člověkem, který by uměl něco dobře popsat. Čím víc se snažil, tím víc měl problém najít správná slova.

„No tak, přestaň!“ zarazil ho Ethan. „Přestaň se tak snažit být někým, kým nejsi. Prostě to ze sebe vybal. Svýma slovama. I kdyby neměla obsahovat tu dokonalou formulaci, po které tak toužíš.“

„Nikdy jsem nemluvil sám za sebe,“ přiznal po chvíli Nathaniel.

„To jsem si všiml. Nejdřív sis hrál na drsňáka. Pak jsem chvíli měl pocit, že se dívám do pokřiveného zrcadla na svůj vadný odraz,“ zavrtěl hlavou Ethan. „Hele, jestli chceš, aby ti někdo naslouchal, mluv sám za sebe. Vidíš mě, že bych se snažil hrát si na Siduri?“

„Jenže to je ten problém. Netuším jaké to je mluvit za sebe,“ odsekl Nathaniel a spolkl otázku, kdo je ten nebo ta Siduri. „Nejdřív jsi dítě, co ho nechají hrát si venku a dělat, co se mu zlíbí. Jíš jenom to, na co máš chuť a nikdo ti nic nepřikazuje. Pak je ti najednou šest let, rozdělí tě na holky a kluky a s holkama nesmíš přijít do styku do doby, než zasvětíš svůj život bohyni. A od té chvíle po tobě chtějí, aby ses choval přesně tak, jak se chová člověk, který tě učí. Každý den máš jiného učitele, každý den se musíš chovat jinak. Až zapomeneš na to, kým jsi a jen přebíráš vzorce chování od ostatních.“

„Do chvíle, než narazíš na svoje hranice,“ dodal Ethan a Nathaniel kývl na souhlas. „Tak co přesně se stalo, že tě to zlomilo?“

Nathaniel si povzdechl.

„Rozhodl jsem se, že svůj život zasvětím bohyni. Vzdám se všeho v jejím jméně a za to mi bude ctí sloužit Paní. Roky jsem spolu s několika dalšími studoval pod vedením tři nejmoudřejších kněží. Čerpal jsem jejich znalosti a vzory chování. Tvrdilo se, že jeden z nich odejde na věčnost a ten nejlepší z nás nastoupí na jeho místo. Dělal jsem co jsem mohl, abych to byl já, koho si zvolí, a ...“

Nathaniel zmlkl a rozbrečel se. V tu samou chvíli do špajzky vešla Imogen. Ethan ji posunkem naznačil, aby odešla. Imogen zašeptala omluvu a rychle vycouvala.

„Dnes jsem se měl stát jedním z trojice,“ povzdechl si Nathaniel a vztekle si otřel slzy. „Nastala prý ta správná noc, při které budu moci obětovat život bohyni. Já hlupák myslel, že se tím myslel můj život. Ale oni přede mě přivedli malého chlapce a dívku. Prý jejich rodiče odpadli od víry a trestem má být smrt dětí. Prý že zkažená krev nejde vyléčit a musí být prolita.“

„Trochu pošahaná víra, nemyslíš?“ zeptal se Ethan. „Co ti rodiče provedli?“

Nathaniel uhnul pohledem.

„Víš co? Já to snad ani nechci vědět?“ odfrkl si Ethan. „Hele, zkrátíme to. Jak to vidím, tak tys nedokázal zabít děti, což tě v očích ostatních staví na úroveň bezvěrců. Což znamená jediné a to, že tě chtějí popravit.“

„Pokud ale někoho přivedu k pravé víře, bohyně se jistě smiluje a nechá mě žít!“ pronesl Nathaniel zoufale.

„To jako vážně? Vážně chceš zpátky do církve, která zabije nevinné dítě za hříchy rodičů? Co když to budeš muset udělat zas? Znovu utečeš a vrátíš se až najdeš někoho dalšího, kdo bude ochotný vstoupit do téhle pošahané sekty?“ pronesl rázně Ethan

„Ty to nechápeš,“ rozbrečel se Nathaniel. „Já nemám jinou šanci. Buď mně bohyně odpustí a bude mi dovoleno se vrátit zpět do její církve, nebo mě upálí zaživa.“

Místnost se ponořila do ticha. Ethan věděl, že tady žádná slova nepomůžou. Dolil Nathanielovi whiskey a odešel, aby ho nechal o samotě.